Hledala jsem sebe samu, našla jsem

Autor: eva dne: Čt, 06/29/2017 - 17:47.

Od chvíle, kdy jsem společně s Kristýnou Janáčkovou nastoupila čtrnáctidenní Svatojakubskou cestu, uběhly již téměř dva měsíce. Díky vám, mám konečně zase příležitost, vrátit se ve svých vzpomínkách zpět a bilancovat, co jsem prožila a nechala za sebou.

Čím více otázek jsem dostala, tím více zjišťuji, jak je těžké popisovat slovy něco tak vzácného a niterného, jako jsou pocity a emoce ve chvílích samoty na cestě do Santiaga.

Myslím, že jsem za deset dní samotného putování prožila velmi širokou škálu emocí a také jsem se několikrát dostala do situace, kdy mě fyzická bolest zasáhla tak silně, že jsem měla pocit, že nikdy do cíle vzdáleného 240kilometrů nedorazím.

Naštěstí se tyto okamžiky střídaly s pocity absolutního štěstí a radosti, ze splněných cílů. Krása okolní krajiny, kvetoucích rostlin a pasoucích se ovcí, koz a koní, bohatě vyvažovala vše, co by mohlo vést k pochybnostem o tom, zda jsme opravdu ve správnou chvíli na správném místě.

Pokud se také vy, rozhodujete o tom, zda tuto cestu nastoupit, neváhejte. Je to cesta plná překvapení a dle mého názoru, nejlépe uděláte, když se plně oddáte a necháte se vést, nebudete příliš plánovat. Tato cesta je výzvou a příležitostí, nechat život plynout a nechat se okouzlovat jeho jedinečností na každém kroku. 

Ono se vlastně dlouho zdá, že se toho příliš neděje. Že pochodujete jako voják krok za krokem, do ramenou vás řeže těžká krosna a vy v prvních momentech tak trošku vystřízlivíte. Já jsem si představovala cestu, jako příležitost ke psaní deníku a k meditacím v lese a na útesu u moře.

Psaní však bylo velmi sporadické, protože jsme často uléhaly s pocitem bolesti a únavy na těle i na mysli a o meditacích nemohla být vůbec řeč. Přesto spirituální prožitek, který jsem prožila na cestě komplexně, byl velmi silný, ale zároveň jemný.

Opravdu v tomto případě platí rčení, že cesta je cíl. Z příchodu do chrámu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela jsem měla nakonec vlastně smíšené pocity. Těšila jsem se, to ano, na druhou stranu jsem si uvědomovala, že prvním krokem otevřenými dveřmi dovnitř, naše putování končí. A to mi vlastně vhánělo slzy do očí.

Byl to krásný moment uvědomění a zároveň stesku po vypjatých situacích, stesku po domově a po nadšení a radostech, které jsme společně s Kristýnou prožívaly. Odložily jsme obě veškeré společenské masky a byly jsme plně samy sebou.

On chvíle, kdy jsem se vrátila, si tento luxus dopřávám mnohem více. Cesta do Santiaga mě obohatila o vědomí toho, že mohu být sama sebou a že právě taková jsem nejcennější sama pro sebe, nejcennější pro své okolí. Děkuji svému osudu za tuto příležitost. Jistě nebyla poslední.

Lucie