Kobry, krajty, tygři, pavouci… už se to blíží! Ta pravá životní džungle je tu!

Autor: eva dne: Ne, 07/02/2017 - 08:04.

Moje Cesta do deštných pralesů začíná v Medanu na letišti na Sumatře.

Moje první snídaně! Ovesná kaše s místním banánem, kokosovým mlékem, mandlemi a Grankem! Mňam!

Přiletěla jsem o 5h dříve než ostatní, takže jsem měla dost času se připojit na net a dodělat věci, které jsou potřeba. Vím, že mám před sebou 3 týdny téměř bez připojení. Už jsem to zažila v lednu v chrámu a bylo to nejvíc! Totálně se odpojit od světa! Jen vy, příroda a přítomný okamžik… Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, vím, jak moc mě veškeré technologie obírají o mojí koncentraci a následně i o energii. Stejně tak, když dělám hodně věcí najednou, na to jsem bohužel expert!

Místní roštěnky...

Na letišti jsem se ještě s pár lidmi vyfotila. Konečně jsem si připadala jako světová celebrita! Fotili se se mnou, smáli se (mi) a já si říkala, že jsem asi fakt exot! A pak mi to došlo! Ano, byla jsem! Minimálně pro ně a možná nejen pro ně! Jediná bílá blondýna na letišti. Někteří možná nikdy žádnou jinou neviděli…

Green Life učebna pro místní děti...

V půl 10 večer jsme se konečně našli a vyrazili na 4h cestu směr Batu Katak, kde je i Tygří dům spolku Green Life. Cesta byla příšerná – obrovské díry, výmoly, brzda, plyn, neosvětlení tuk tukáři, vyhýbání autům v protisměru jen tak tak. Divím se, že jsme dorazili celý…

Pavouček…

O den později už jsem byla v džungli. Do tábora se jde 4,5km cestou, necestou, palmovými plantážemi, potokem, džunglí a konečně taky pralesem. Dorazili jsme do kempu č. 2 a těžko popsat slovy, jaká nádhera na nás čekala. Chatičky, moskytiéry, přírodní kuchyně a také koupelna.

Brouček, bolí to! Nevím, jak tuhle celosvětovou bolest vyřešit...

Ta byla v podobě nádherného potoka, ze kterého jsme mohli rovnou pít. Prostě jsem si připadala jako v ráji. V údolí několik chatiček a vy jste obklopeni panenskou přírodou deštného pralesa. Do toho zvuky zvířat, pralesa a vy vůbec nevíte, co vás čeká. Co vás může potkat?! Jsou tady prý kobry, taky krajty, pavouci a určitě tygr sumaterský! Tedy těch posledních pár kousků, co ještě zbylo.

Motýl

Želva

Housenka

Kudlanka

Opice

Prý je to kolem 300-400 kusů. Takhle jsme to dopracovali! Za posledních 40 let jsme vyhubili 52% živočišných druhů! 52% živočišných druhů!!! Jak je tohle vůbec možné?! 90%, některé studie dokonce říkají, že 95% žraločí populace už vymizelo z oceánů! 95%!!! To jsou alarmující čísla! A lidi si stále dávají polévku ze žraločích ploutví?! Co je tohle za zvrhlost?! Kam to dotáhneme dál? To to nikdo nevidí?! Přeci, když je vyhubeno už téměř 100% populace nějakého živočišného druhu, který navíc má nízký reprodukční potenciál, tak by se s lovem mělo přestat úplně a ne vymýšlet nějaké akční plány a kvóty…

V pralese v tom mají jasno…

Zpět do pralesa. Dny se nesly stále v podobném duchu. Kdo chtěl, vstával kolem 6h ráno a šel se podívat na zvířata do pralesa. Pokud měl to štěstí, mohl dokonce vidět orangutany. Celkově jsem ale viděla méně zvířat než jsem očekávala. Myslela jsem si, že to bude zvíře za zvířetem, ale oni se lidí bojí, utíkají před nimi.

Mezitím, co mi pijavice žere nohu!

Logicky… Každopádně jsem viděla ve volné přírodě hulmany, long tailed makaky, pig tailed makaky, zoborožce, různé druhy pavouků, housenky, krysu, pijavice a umírajícího štíra. Jo jo, ten chudák umřel před mojí chatou. Nedokážu si to vysvětlit, zřejmě mě uviděl a padl…

Pijavička…

Co je příběh sám o sobě, to jsou pijavice. Ještě než jsem přijela do deštných pralesů, psala jsem si s Helenou Houdovou, nádhernou bytostí, vegankou a člověkem, který je pro mě už roky vzorem.

Nakonec to vyšlo!

Upozornila mě na pijavice, které v pralese jsou a že s tím musím počítat, že ty k deštným pralesům patří. Vzpomněla jsem si na dětství a na to, jak jsme se chodily s holkama koupat k nám do těch špinavých, ale skvělých rybníků na stavidlo! Tam byly ty obrovské, tlusté pijavice! Vždycky jsem se bála vylézat po schodech z vody, aby se na mě nějaká nepřisála.

Selfie, Baťka a můj milovaný Army Run!  

Tak jsem si říkala, no potěš pánbůh! Realita byla ale naštěstí jiná a pijavičky byly hubené. Každopádně, když se zakously, tak jste je museli odtrhnout a pak vám z místa tekla celkem krev. Vyhýbala jsem se, co to šlo, ale třetí den mi to dala jedna za všechny a hodinu mi tekla krev z nohy. Pak už jsem si zvykla, občas se to prostě přihodilo. Přeci jen jsme v deštném pralese. Já jsem v jejich přirozeném prostředí, já tady nemám co dělat…

Here we go!

Po ranní „procházce“ pak byla snídaně, odpo oběd a večeře a mezitím se něco udělalo v pralese nebo v kempu – prosekání cestiček, úprava cesty po dešti, zpravení schodů, sbírání fotopastí a další potřebné věci.

I believe I can fly ...

Co pro mě byl šok, tak to byla určitě první noc! Šla jsem si pro něco do chatky a na stropě jsem si najednou všimla obrovského pavouka, který dokonce svítil! Uááááááááááá! Zdrhám! Cože?! Co jsem si to zase vymyslela?! Co tady dělám?! Proč jsem tady?! Jsem normální?! Ksakru, další! Modro-černý! Fuj, ten je hnusnej! Néééééééé, zdrhám! Utíkám do jídelny. Tam ze mě samozřejmě všichni srandu. Oni naprosto na pohodu, taky asi proto, že s tím narozdíl ode mě počítali… No, vypadá to, že tady budu největší poseroutka. Já, Nikita!

Dobrou. Moje klasické rychlodobíjení baterek...

Za zmínku určitě také stojí noc, kdy jsme zůstaly samy 3 holky v táboře a všichni odešli na tzv. Patrolu. Tedy pochod národním parkem a přespání v pralese pod plachtami. Přes den to bylo v pohodě, ale, když se setmělo a začalo neskutečně pršet, začala jsem se bát. Dáša, superdobrovolník a jedna z těch odvážných žen (což byly asi všechny kromě mě) řekla ve 20h, že jde spát.

Zuzka Koloušková a srdce Green Lifu!

Zuzka, odvážná a ne strašpytel jako já, že jde taky. Hlavou mi běhalo, co teď budu dělat?! 20h, celá noc před námi… Naštěstí mi nabídla, že můžu přespat u ní v chatce. Chtěla jsem zvládnout další výzvu a spát sama v chatce v černočerném deštném pralese za hlubokého deště s mnoha pavouky a dalšími zvířaty kolem, ale nakonec jsem se rozhodla přeci jen se přesunout k ní! Ještě jsem jí poprosila, zda by se mnou šla na záchod. Šla, což beru jako velkou oběť vzhledem k vydatnému dešti. Když jsme dorazily, chtěla jsem si sednout, když v tom mi něco na ten záchod přiběhlo! Malý, chlupatý, lítalo to tam, strašný slejvák a do toho jsem já ječela na celý prales! Nevím, jestli jsem byla vyděšená víc já nebo to zvíře, ze kterého se vyklubala krysa, ale věřím, že chudák ta krysa. Naštěstí si vzápětí našla cestu ven a zdrhla. Naštěstí!

Sem pytláci dávají telefony a přístroje, do kterých pouštějí zvuky zvířat, na které pak lákají svoje oběti..

Jinak by mě už ten večer asi trefilo! Poprvé jsem také vytáhla slzný plyn, který jsem si nakonec od kluků z WWW.ARMED.CZ vyžádala. Odjistila jsem ho, lehla si, dala ho do ruky a potom, co ještě někdo přešel s čelovkou táborem – dost strašidelný, když my dvě jsme už byly v chatě a Dáša šla také dávno spát – jsem usnula se slzákem v ruce. V noci jsem se probudila křečí v ruce, jak pevně jsem ho držela. Už naštěstí začalo svítat, tak jsem ho odložila. Noc hrůzy jsme přežily, teda hlavně já, protože holky byly naprosto v pohodě. Já kruhy pod očima a jako bych vůbec nespala…

Aril aka indonéský Bruce Lee

Za zmínku určitě stojí také naše Patrola. Tedy pochod tentokrát naší skupiny pralesem. Náročné, ale úžasné! 5h do kopce džunglí a pralesem, pak nás stihl hrozný slejvák, takže se zvedla řeka a bylo dost náročné ji překročit, ne-li nebezpečné. Každopádně díky našemu Arilovi, což je indonéský Bruce Lee a jeho kámošovi Juslimu a Sadikinovi jsme to všechno zvládli. Když jsme po 8h s batohem na zádech přišli konečně do kempu, kde jsme měli přespat, zjistili jsme, že nám někdo ukradl plachty! A to fakt po 8h pochodu s batohem na zádech, 1h před setměním v džungli, to fakt nechceš!

Ráno na posedu a můj svítící budík. Tedy jen do této doby...

Už jsme chtěli vyrazit něco hledat, když přiběhl náš indonéský Bruce Lee, který se vydal po čerstvých stopách a přiběhl s částí plachet. Kluci ji nakonec rozřezali a 12 lidí se nakonec smrklo asi na 6m. Každopádně oheň, večeře od našich indonéských kámošů a zurčící potok, no spíš už řeka vzhledem k předchozímu vydatnému dešti to všechno vykompenzovaly. Pak už byl konec, my se zabalili a já si dala poslední challenge, odnést svých 15kg vážící batoh 8km pralesem zpět do Tygřího domu.

Prožila jsem 2 týdny v panenské přírodě deštného pralesa na Sumatře. Někde, kde jsem si přála jednou být, ale sama nevěřila tomu, že se do realizace opravdu pustím. Deštných pralesů, které mi dlouho leží v srdci. Jen nevím, jak pomoci, jak to všechno zastavit?! Kácení deštných pralesů, co hůře, vypalování deštných pralesů i se zvířaty, kteří tam přirozeně žijí!

Oběd take away a moje army kabelčička...

Následné sázení palmy olejné, zpracování a dodání firmám, kterým to patří nebo které si tento olej, těžce získaný a vykoupený smrtí spoustou zvířat, objednali. Nyní se hraje na certifikovaný palmový olej. Je to blbost! Jen další tah, aby lidem zavřeli pusu! Takže si dávám pozor, abych nejedla nic s palmovým olejem a nepodílela se na podobném zvěrstvu. Vím, je to těžké, protože palmový olej je téměř ve všem. Tedy především ve všem nekvalitním, v tom, co naše tělo rozhodně nepotřebuje. Většinou ho obsahují potraviny, které naše tělo spíše ničí než, že by ho vyživovaly.

Certifikát, který dostanete za koupi svého vlastního deštného pralesa…

Já momentálně vlastním 2 ARY deštného pralesa. Není to moc, jednou jich snad budu mít více, ale přesto tyto 2 ARY produkují kyslík pro 1800 lidí denně! Ano, přijde mi to smysluplné stejně jako vše, co dělá spolek GREEN LIFE – WWW.PRALESDETEM.CZ!

Good afternoon Batu Katak, po týdnu se jde na internet! Nevydržela jsem to!

Když budete moci, šiřte jejich webovky nebo se nějak zapojte také. Za mne je určitě super mít svůj vlastní ar nebo hektar – je to skvělé i pro firmy nebo se zajeďte podívat do deštných pralesů na Sumatru sami, pokud budete mít tu možnost. Je to nepopsatelný zážitek, který určitě na luxusní nebo i jiné „obyčejné“ dovolené nezažijete…

Ségra Brada Pitta...

My jdeme pokračovat v misi. Ještě nás čeká čištění odpadků na ostrově Pulau Banyak a na ostrově, kde budeme moci sledovat želvy, jak kladou vajíčka! Ano v přímém přenosu! To vše v rámci projektu BLUE LIFE – WWW.OCEANDETEM.CZ !

Poslední, jak jinak, než selfie v pralese ! 2 týdny jsem se nečesala. Konečně mám pořádnou hřívu!

Těším se na vás zase příště

Vaše snad přeživší Veronika Nikita

 
Deštný prales na Sumatře. Tohle ze svého srdce nevymažeš…