Frontman kapely Katapult Olda Říha: Pořád mám kytaru v ruce. Kvůli tomu žiju!

Rok 2018 je pro Katapult, legendu tuzemského rocku v mnohém výjimečný. Nejenže letos oslavil frontman tohoto populárního tria Olda Říha sedmdesáté narozeniny, k čemuž mu popřál i Supraphon na jaře vydanou trojdiskovou Zlatou kolekcí Katapult Essential. Kulatiny slaví i dnes již kultovní debut známý jako „Stříbrné album“, který při té příležitosti vyšel ve výpravné Super Silver Edition Box Jubilejní edici 1978/2018.

A jak to v případě hudebních narozeninových oslav bývá, slaví Katapult samozřejmě také koncertně se svými fanoušky, když celoroční úspěšné turné zakončí třemi speciálními koncerty 9. 11. v Ostravě, 13. 11. v Brně a 15. 11. v pražském Foru Karlín.

Muzikanti, když se jich někdo zeptá, zda rádi bilancují a ohlížejí se, tak obvykle tvrdí, že nikoli. Co Olda Říha?
„To je pro mě poměrně překvapivé, a trochu mě to, co říkáte, zaskočilo. Myslel jsem, že jsem v tom jediný, když vždy odpovídám, že na minulost kašlu. V seriálu Temný případ, který dávají na HBO, jeden detektiv  říká: “Budoucnost už byla…,” a já s ním naprosto souhlasím. A opravdu to nemyslím jako nějaké klišé. Jsem přesvědčený, že mám stále před sebou velkou budoucnost! Jen přitom pořád musím mít kytaru v ruce.“

Pořád?
„No jasně! Já kvůli tomu žiju. I komunismus jsem přežil s kytarou v ruce. A dnes se pomalu začínám ocitat ve stejné situaci: současná politika se mi natolik hrubě nelíbí, že žiju jen pro koncerty. Každý den mám jedinou starost a vše 24 hodin dělám pro to, abych mohl hrát rock’n’roll. Budu si ho užívat, dokud to půjde. A to je moje budoucnost. Protože jinak už jsem zažil úplně všechno.“

A nikdy jste toho nechtěl nechat?
„Každý den mě minimálně jednou přepadne pocit, že už je to všechno na houby, že všichni podvádějí, zneužívají ostatní, lžou, i když nemusí…, a pak si říkám “Já se na to vy.eru!” Ale je to jen bonmot. Asi jako, když každý občas někomu řekne: “Drž už tu hubu, nebo tě zabiju” – a samozřejmě to nemyslí vážně. Ve skutečnosti mi nic zvenčí nemůže zabránit, abych to dál dělal. Pamatuju si, že když nás zakázali, a najednou jsme zmizeli z rádií, z televize i časopisů, a potom jsme  z koncertů pro osmnáct tisíc lidí spadli ke koncertům pro dvě stě lidí, tak jsem tehdy říkal Dědkovi Šindelářovi, že by mi museli uřezat ruce, abych nehrál dál. A taky jsem mu vždycky říkal: “Hraj to, jako by tam bylo těch osmnáct tisíc…” Zcela absurdně mě to posílilo. Naučilo mě to fungovat i ve chvílích nepohody. Ale děkovat komoušům za to nebudu!“

Co vás posiluje dnes?
„Pořád hledám inspiraci. Čtu všechno, co je dostupné. Abych nezpíval nesmysly, ale stále platné příběhy. Třeba i ty, které jsou tři sta let staré, ale přesto stále živé, a k dnešku aktuální. Tady to máte, a je to “tady a teď”. A to přesto, že vím, že lidi jsou nepoučitelní.“

Není to moc skeptické?
„Není. Třeba éra protestsongu zkrachovala na tom, že všichni chtěli mír, ale nakonec skoro všude máme války. Celý život zpívám: “Když ti svoje záda štěstí ukáže…”, a “když máš kamaráda, a on tě podrazí”, ale i mně se pořád stává, že mi někdo esemeskou oznámí, že končí a odchází. Ta hra je prostě předem ztracená. Ale jak říkal Werich: “Musíme s tou hloupostí bojovat, i když se to nedá vyhrát”. A mně to ani nedá. Vyrostl jsem na Pretty Things, Stones a dalších nejobyčejnějších a syrových kapelách. Jednoduché a úderné texty, jednoduché riffy… a nazdar.“

Když je někde fotka Oldy Říhy, obvykle je na ní s kytarou. Hrajete na ni denně?
„Bubeník Katapultu Tolja Kohout s oblibou říkával, že cvičit denně se má do osmnácti – pak už se má vydělávat. Žiju víc životů. Hodně času jsem “kancelářská krysa” a ředitel firmy. Když ale pak na kytaru dojde, tak je to moje druhé já. A všechny fotky s kytarou jsou zkrátka živé, zachycují emoce. Naše kapela nikdy nebyla, podobně jako Stones, bůhvíjak instrumentálně nadprůměrná, ale vždy se jí dařilo probouzet emoce. A když chcete vzbuzovat v ostatních emoce, a říkám to i klukům v kapele, tak je musíte napřed vzbudit sami v sobě.“

Jarní, třídisková kolekce hitů Katapultu, vyšla jednak k vašim narozeninám, ale pak také ke čtyřicátému výročí debutové desky. Vzpomínáte ještě na své začátky?
„Byla to divná doba. Všichni hráli jazzrock, a kdo ho nehrál, hrál v doprovodných kapelách popových zpěváků, jako byla Eva Pilarová. Měli informace a báli se, tak se podle toho zařídili. My jsme byli kluci z Plzně, chtěli jsme hrát, a všechno ostatní nám bylo jedno. Navíc já jsem si to hraní v popu taky užil, když jsem hrál u Franty Ringo Čecha. Jenže on mě pak vyhodil – a to neměl dělat, protože jsem pak založil Katapult. Takže on je vlastně náš duchovní otec. Pak jsme nahrávali první singly – a ono to vůbec nehrálo. Nikdo tu totiž neměl informace, jak takovou muziku nahrávat. Tak pak textař Láďa Vostárek přišel s nápadem, že nahrajeme několik koncertů a vyberem z nich písničky, které se nejvíc povedly. A stal se zázrak. Byl to ten nejobyčejnější hardrockový zvuk, ale je v něm všechna ta energie. Nejsou tam žádné umělé přidané haly, jen syrový, přirozený zvuk. I po letech jsem nakonec koupil analogové aparáty, a hrajeme ty staré písničky na koncertech se zvukem, jaký vždycky měly. A mám hroznou radost, když to lidé poznají a ocení.“

Osmdesátá léta ovšem byla naopak ve znamení elektrických bubnů a studiové vyumělkovanosti, přesný opak vašich začátků. Ovlivnilo vás to také?
„Bohužel i my jsme podlehli módě, a nahráli album Rock De Luxe, s hitem Někdy příště. Dneska, když to slyším, skoro bych se za to zastřelil. Neměl jsem to dělat, měl jsem se držet zvuku šedesátých let. Protože i dneska, když už třeba občas nevím jak dál, vracím se ke “stříbrnému” prvnímu albu.“

Na koncertech hrajete, a i na zmíněný výběr jste zařadili zhudebněný Sonet 66 Williama Shakespeara. Jak vás to napadlo?
„Čtu tisíce knížek, zkoušel jsem číst i Shakespeara – a vůbec mi to nešlo. A pak jsem narazil na Sonety v překladu Martina Hilského, okamžitě jsem je koupil, a už když jsem si je nesl domů, tak jsem věděl, že se to dá zpívat. Prostě – může za to Hilský!“

Mluvil jste s ním o tom?
„Byl jsem u něj doma. Jel jsem si k němu pro souhlas, že to můžu zhudebnit, a cestou se klepal jak ratlík… Ale už když jsem mu pouštěl hrubý demosnímek, tak jsem viděl, jak je potěšený. Dobrý překlad má sám o sobě sílu – ale když ho navíc někdo zazpívá, tak je to o řád výš. Já jsem ovšem k tomu sonetu ještě připsal refrén!“

Co vám na to pan Hilský řekl?
”To bych taky chtěl, kdybych mohl.” On připsat nic nemůže – ale já můžu. Ani jsem mu nemusel vysvětlovat, že chci těm posluchačům dát aspoň trochu naděje – ihned to pochopil. Je to bezvadný chlap.“

Pojďme na závěr zpět do současnosti, k chystaným velkým koncertům v Ostravě, Brně a pražském Foru Karlín. Na co se mohou jejich návštěvníci těšit?
„Koncerty obsahují ohromnou smršť všech legendárních hitů, včetně těch nejnovějších, ale co je hlavní – nekompromisně zahrajeme „Stříbrné album“ z roku 1978 ve stejném pořadí písní jako v době jeho vzniku, a se stejným aranžmá všech písniček. Dokonale vyšlechtěný analogový zvuk jistě ocení dnes už tři generace fanoušků, které Katapult má. A jistě také díky emocionálnímu náboji, který koncerty mají, prožije každý návštěvník během jediného večera s Katapultem celý svůj život.“

Foto Supraphon

Komentáře