Žhavý sex mě znovu postavil na nohy. A to doslova!

Po těžké autonehodě jsem ve svých 28 letech zůstala na vozíčku. Lékaři  tvrdili, že mám možnost ještě se postavit na nohy, ale já po všech těch operacích a rehabilitacích ztrácela naději. Mé dny plynuly monotónním způsobem. Přesto, že má rodina – otec, matka i sestra – se snažila ze všech sil dát mi víru, já nevěřila. Jednoho dne přišlo rozhodnutí. Odjezd na dva měsíce do lázní. Bylo mi to jedno, neočekávala jsem nic extra…

Po příjezdu do lázní jsem se ubytovala, dostala časový harmonogram, kde a v kolik mám být, rozloučila se s rodinou a zůstala sama. Již ten den na večeři nás vedení seznámilo s dalšími pacienty, kteří byli stejně jako já na vozíčku. Cítila jsem na sobě intenzivní pohled. Vlevo ode mne seděl muž, který ze mne nespustil oči. Při střetu našeho pohledu mnou projelo něco, co neznám, ten pocit byl hodně zvláštní. Rozbušilo se mi srdce. Co to je ? Proč mám pocit, že se chvěju? Snažila jsem se nedívat se mu do očí,  ale má nervozita nebrala konce…

Jak dny plynuly, já se dozvěděla více o muži, který mě hned první den nenechal v klidu. Jmenoval se Luboš. V létě skákal do rybníka a poranil si páteř. Říkal, že to byl osud. Jeho zranění nebylo trvalé, mohl již částečně chodit. Po celodenních procedurách jsme si každý večer hodiny povídali. Dával mi naději a hecoval mne k chůzi. Měla jsem pocit, že naše témata nemají konce. Byla mezi námi obrovská  přitažlivost. Hodiny letěly jako minuty. Vždy při loučení proběhla letmá pusa, kterou jsem ještě dlouho cítila na svých rtech.

Chůze Luboše už byla natolik v pořádku, že vozík využíval minimálně. I já se snažila, dával mi sílu, cítila jsem prsty na nohou,  dokázala s nimi pohnout a brněly mne nohy, prostě jsem je cítila a tušil, že již brzy… Jednoho dne večer mě Luboš odvezl k sobě na pokoj. Otevřel láhev vína a povídali jsme si. Věděli jsme,  že mezi námi je něco víc. Políbil mě na rty a já zašeptala ještě… Jeho silné paže mě zvedly z vozíku a položily na postel. Líbali jsme se tak vášnivě, že touha splynutí byla víc než jasná. Luboš mne  postupně svlékl celou. Líbal mne, kde se dalo a já opětovala v omezeném pohybu to samé. Jeho ruce sjížděly po mých nohách, jeho žhavé polibky působily na mých nohách jak elektroléčba… Šeptal: “Budeš chodit, uvidíš, budeš, miluju tě.” Cítila jsem jeho obrovskou lásku a toužila po jediném: po spojení našich těl. Byla jsem jak v tranzu, nevnímala jsem bolest, jen hlubokou vášnivou lásku a pomalu se přidávala do rytmu, kterému velel on. Tanec vášně začínal být synchronický a já vnímala, že je něco jinak…Příval velké vlny rozkoše proběhl ve stejný okamžik. Dokonalé splynutí těl i duší  nás vystřelilo do vesmíru. Návrat zpět byl pomalý, dokonalý pocit uvolnění. Luboš mě líbal,  hladil a šeptal. “Postav se, pomohu ti.” A já stála! Přidržoval mne a já udělala od nehody první krůčky. Plakala jsem dojetím, láskou a radostí. Od té doby se má chůze zlepšovala ze dne na den. Samozřejmě i naše noční tréninky byly téměř pravidelné.

Jsou okamžiky v životě, kdy si myslíte, že není už kam jít, ztrácíte naději, sílu,víru. Věřte ale, že přísloví „Všechno zlé je pro něco dobré“ opravdu platí, a to všech směrech.

Mně, díky mé autonehodě, přivedl životní lásku. S Lubošem jsme partnery již 6 let a momentálně očekáváme narození našeho syna. Jsem neskutečně šťastná. Nikdy neztrácejte víru a naději, ta je pro život ve všech směrech velmi důležitá…

 

Komentáře