Jak vybrat správnou duchovní cestu

V běžném životě jde mnoho našich peněz i energie především do zajištění našich materiálních potřeb, bez kterých to prostě nejde (bydlení, strava, oblečení, koníčky, děti a jejich svět živený reklamou), ale na druhou stranu prahneme po duchovní potravě, která by nejen pohladila naši duši, ale podala snad i nějaké smysluplné vysvětlení toho, proč tu jsme, nebo čím jsme si přivodili konkrétní chorobu.

Duchovní svět se stává východiskem pro naši duši a zároveň její nadějí, protože poskytuje hlubší porozumění a vnitřní klid. A je jedno, zdali toho dosáhneme prostřednictvím náboženské praxe, anebo jinými rituály, které nám pomohou nastartovat jiný, vědomější život. Duchovní život ukazuje na vyšší „level“ našeho běžného života, možnost úniku před každodenními starostmi, nabízí odpovědi na naše otázky, ale především nás seznamuje s naší vlastní vnitřní realitou.

Otázkou zůstává, co je vlastně duchovní a jaký směr v současné změti nejrůznějších informací bude skutečnou potravou pro naši duši? A potřebujeme vůbec nějaký směr? Čeho se chytit? Člověk, jak víme, je tvor společenský, a obecně se cítí lépe, pokud je s někým na společné lodi. Potřebuje podporu a pocit, že je ostatními přijímán a respektován. To nás vede k seznamování se s jedinci, kteří podobně smýšlí a podporují nás. Samota je pro začátečníky na duchovní cestě tíživá a málokdo se stává jedincem, který nepotřebuje druhé lidi. Ale duchovní cesta je přece cesta do nitra, protože nás učí především to, kdo skutečně jsme.

Bez sebepoznání není totiž možné rozhodnout se ani pro konkrétní směr či náboženství, v jehož společenství by nám bylo dobře (pokud jej ovšem vůbec potřebujeme). Každý jsme individuum využívající informací našich předků, přitom však tvořící svou vlastní realitu. Vždyť i samotné geny se neustále mění podle toho, jak se mění naše mysl a emoce během celého života. Proto pokud se začnete kupříkladu až ve stáří zajímat o umění, budete navštěvovat výstavy a učit se kreslit, mohou vaši potomci podědit lásku k umění a schopnost kreslit! Tvoříme právě teď tím, co jsme a jací jsme. Ale zpět k výběru duchovní cesty… Dostáváme se k otázce, co je vlastně duchovní a co není?

Např. slovo ezoterika (z řec. esoterikós = vnitřní, uzavřený) nám přibližuje vše, co se týká nehmotného světa a zároveň je pouze pro úzkých okruh „zasvěcenců“ (opakem je exoterismus ukazující na obecně známá vědění). Proto abyste se např. dozvěděli, co je skryto v datumu vašeho narození, musíte navštívit astrologa, pokud se chcete dozvědět více o hinduismu, potřebujete toto náboženství více studovat a příp. se přidat k jeho stoupencům.

Problémem zůstává určitý mentální chaos, který vznikl v posledních letech díky vzestupu internetu a moderních technologií. Všechny informace jsou nám k dispozici najednou, a jelikož člověk ze své podstaty nemá rád složitá rozhodnutí (cítí se ve stresu) a dělá mu problém vybrat i mezi 20-ti krabičkami čaje během nákupu, nedokáže si vybrat ani duchovní směr, který by ho skutečně naplňoval. Takto se z nás stávají věční hledači trpící pocitem neukotvení a prázdnoty, načež zkoušíme pracovat s drahými kameny, anděly, malujeme automatickou kresbou, tančíme, zkoušíme nejrůznější rituály u samozvaných guruů, nosíme a jíme vše zásadně eko a bio…., ale to všechno jen do té doby, nežli se něco skutečně dotkne našeho srdce.

Srdce ukazuje vždy správnou cestu a hovoří k nám skrze pocity. Říkám tomu vnitřní ANO, které buďto člověk ve svém nitru slyší, nebo ne. Pokud cítíte k čemukoliv vnitřní ANO, je to pro vás ten nejlepší směr. A v tom případě je pak už docela jedno, jestli je vaší cestou breathariánství, buddhismus nebo výroba ekologické obuvi. Vždyť každý z nás je tak jedinečný, že vše je v podstatě správné. Mozaika našich různých povah a směrů pak tvoří naprosto dokonalý obraz božího stvoření. V křesťanství se tomu říká tělo Kristovo. Nic není špatně, pokud u toho respektujeme odlišnou cestu toho druhého.

Podíváme-li se blíže na slova ezoterika („vnitřní“, „uzavřený“) nebo mystika (z řec. myein = zavřít oči), vidíme, že pravá duchovní cesta by nás nikdy neměla vést ven, nýbrž jedině dovnitř, do nitra naší duše. Duchovní prožitky nám také nemůže zprostředkovat nikdy druhý, ani žádná instituce, časopis, kámen nebo místo, nýbrž vždy jen naše vlastní duše. Proč bychom jinak měli meditovat, kdyby byl ten největší poklad skryt někde venku?

Tím, že se na chvilku zastavíme a podíváme dovnitř, naše myšlenky se zklidní. Zmizí značná část podnětů zvenku a my se staneme vnímavější k hlasu naší vlastní duše. Začneme pozorovat sami sebe a své vnitřní prožívání, emoce, proud všelijakých myšlenek, pak také tělo a jeho reakce. Vidíme, jací jsme a co jsme. Dostáváme se do kontaktu se svým srdcem. Zde najdeme vše, co jsme tak složitě hledali venku, a přitom jsme odevzdávali zodpovědnost za svůj život cizím lidem. Naučme se tedy naslouchat svému vnitřnímu vedení, zklidnit roztěkanou mysl a jen tak být… Být sami sebou. A pokud budeme přitom cítit své vnitřní ANO k nějaké činnosti, směru nebo rituálu, proč ne? Ale poté se znovu vraťme sami k sobě, kde je nám nejlépe.

Mgr. Lucie Poláková (psychoterapeutka, astroložka). Na vysoké škole vyučuji psychologii, arteterapii a filozofii

Komentáře