Příběhy pacientů z hiporehabilitace

Autor: eva dne: St, 04/27/2016 - 06:58.

Anička Hlinovská

V letošním roce slaví již 25 let od svého založení Česká hiporehabilitační společnost, která zastřešuje projekt hiporehabilitace (rehabilitace prostřednictvím koní). Hiporehabilitace je velmi vyhledávaná a ročně ji absolvuje na šest tisíc dětí i dospělých. Přečtěte si jak pomáhá konkrétním pacietům.

[[{"type":"media","view_mode":"colorbox","fid":"7516","attributes":{"alt":"","class":"media-image","height":"400","typeof":"foaf:Image","width":"600"}}]] 

Seznamte se s Aničkou:
Osmiletá Anička se narodila s poruchou sluchu. Byla z 60% hluchá, ale díky dvěma úspěšným operacím dnes slyší. Se sluchem ale přišly zvukové halucinace, deprese a úzkostné stavy. Kvůli nemocem a operacím Anička zameškala stovky hodin ve škole. Nestíhala tak učivo a děti se jí smály. A pak se dostala ke koním, do Vladykova Dvora: Co jí to dalo? Anička se učí i asertivnímu chování. Její kůň Ferda je silná osobnost, kůň, u kterého je potřeba umět se prosadit. Pokud Anička nebude dostatečně asertivní, Ferda ji nebude poslouchat a vybere oběma svůj vlastní program – místo ježdění se tedy půjdou pást. Schopnost prosadit se mezi koňmi, může Aničce pomáhat v osobním životě. Anička bude schopna říci svůj názor a stát si za svými potřebami. Na druhou stranu se musí naučit, že chtít se prosadit nestačí. Pokud od koně něco chce, musí mu to umět „říci“ klidně a jasně, jinak ji kůň „neuslyší“. Má tedy možnost naučit se sociálně prospěšným vzorcům chování. Ferda je pro ni takový „trenér“ komunikačních a sociálních dovedností, který ji pomáhá připravovat se na různé životní situace," popisuje Aniččina instruktorka, Jindřiška Vladyková.

 [[{"type":"media","view_mode":"colorbox","fid":"7534","attributes":{"alt":"","class":"media-image","height":"440","typeof":"foaf:Image","width":"600"}}]]

Tomášek a Amálka – sourozenci, kteří se nemohli vystát
Desetiletý  Tomášek a osmiletá Amálka, kteří neustále bojovali a byli na sebe zlí. U koní  ale chtěli být oba a tak museli začít spolupracovat,  jinak by jim instruktorka ani maminka pobyt ve stáji nedovolily. U Tomáška bylo potřeba posílit sebevědomí a Amálku naopak trochu „zbrzdit“., První dva dny byly velmi těžké. Až třetí den se situace vylepšila. „Začala jsem Amálku jemně nutit, aby Tomovi pomohla – podat kartáč nebo nasednout na koně. Dělalo jí to obrovské potíže, nedokázala se mu ani podívat do očí. Tomáškovo sebevědomí posílil fakt, že je lepším jezdcem a my se postupně snažili docílit toho, aby Amálka brášku dokázala také pochválit. Sedmý den už chválila zcela spontánně a dokonce mu i zatleskala,“ popisuje instruktorka Radka Copová s tím, že kdyby s dětmi pracovala bez koní, bylo by to výrazně těžší. Výsledek se dostavil – dneska se děti spolu podělí o svačinu, pomůžou si, normálně spolu mluví a nehádají se ani doma. A tak zase příště můžou ke koním. 

[[{"type":"media","view_mode":"colorbox","fid":"7535","attributes":{"alt":"","class":"media-image","height":"450","typeof":"foaf:Image","width":"338"}}]]

Kubovi pomáhá hipoterapie už roky.
Nejraději jezdí ve sněhu a dešti. Skoro třináctiletý Kuba je kvůli dětské mozkové obrně upoután na invalidní vozíček a situaci komplikuje i těžká mentální retardace, epilepsie a centrální porucha zraku. Přesto se jeho stav zlepšuje. S maminkou navštěvuje už sedmým rokem hiporehabilitaci ve Sdružení SRAZ na Toulcově dvoře. Nejprve byl na koni polohován a ležel koni na břiše, teď dokáže sedět sám bez pomoci. Pohyb koně se přenáší na jeho tělo a posiluje tím hypotonické svaly. Díky tomu, že na koni sedí, zpevňuje trup, dokáže ho lépe ovládat a lépe drží hlavu. To je důležité pro mnoho dalších – u zdravého člověka zcela běžných - každodenních činností. „Kuba i jeho maminka jsou neskuteční dříči, což je neustále posouvá dál. Jezdí za každého počasí, nic je neodradí. Kuba umí úžasně laškovat s personálem, čímž nám vždy vykouzlí úsměv na tvářích,“ říká Kubova terapeutka Monika Šťastná Kohoutová.

 [[{"type":"media","view_mode":"colorbox","fid":"7536","attributes":{"alt":"","class":"media-image","height":"450","typeof":"foaf:Image","width":"324"}}]]

Mrkev pro Hvězdičku
Malé Barunce byla asi ve třech měsících diagnostikována lehká axiální hypotonie - snížené napětí svalů na těle. Začali jsme běhat po rehabilitacích,“ popisuje začátek těžkého období maminka Hana Belošovičová. „Nejprve jsme se snažili cvičit Vojtovu metodu, ale výsledky se nedostavovaly. Po očkování v půl roce navíc došlo ke značnému zhoršení stavu a začal šílený kolotoč obíhání lékařů. Každý nám říkal něco jiného. I já jako lékařka jsem se v tom obtížně orientovala. Když jsem se od naší rehabilitační lékařky dozvěděla o hipoterapii, neváhala jsem ani chvilku," říká paní Běloševicová. Zpočátku navštěvovala Barunka specializované hiporehabilitační pracoviště v léčebně v Bohnicích, pak docházela do Sdružení SRAZ na Toulcově dvoře a výsledek se dostavil. „Před půl rokem nám lékařka řekla, že Barunčino držení těla je srovnatelné s ostatními zdravými dětmi, které prostě jen příliš mnoho času tráví u počítače a mají málo pohybu. Je to pro nás veliký úspěch a radost.“ Nad fotografiemi často vzpomínají na prvního Barunčina koně. „Byla to kobylka, jmenovala se Hvězdička. Měly k sobě silný vztah, v obchodě na ni malá vždycky myslela. Nikdy jsme neminuly regál se zeleninou. Museli jsme koupit mrkev pro Hvězdičku.“