Rozhovor s Lucií Biedermann Doležalovou, která komunikuje s anděly

Autor: eva dne: Út, 03/21/2017 - 15:50.

Pro rozhovor s Lucií Biedermann Doležalovou jsme se v redakci rozhodli, protože se v poslední době její jméno v médiích objevuje čím dál častěji a také nás začalo zajímat, co se odehrává uvnitř lektorky andělského psaní a automatické kresby. Její projekt ANGELS podpořila věhlasná jména a ona sama přitom zůstává věrná sama sobě, takové, jakou bývala vždycky a jakou si přeje zůstat. Bytostí, která je prostředníkem mezi lidmi a anděly s úctou a pokorou. Ona sama však tvrdí, že je nyní pokornější než na začátku své cesty. Pojďme si s touto 34letou ženou popovídat o tom, jak zásadně andělé změnili její život a především o vnímání sebe sama.

Od začátku měsíce dubna, se budete pravidelně setkávat s jejími příběhy na našich stránkách. Je nám ctí být těmi, kteří mohou šířit a sdílet její myšlenky. Sledujte nás proto i nadále. Na konci tohoto rozhovoru se můžete dočíst o tom, jak práci Lucie popisuje paní Zdeňka H., která se s námi podělila o to, jak jí setkání s Lucií změnilo vnímání pohledu na svět a co jí toto setkání vneslo do života. A my sami začínáme toužit po tom, promlouvat se svými anděly.

Lucie, pokud je tvé jméno zadáno do internetového vyhledávače, jsi nečastěji spojována s anděly a také s projektem ANGELS. Řekni nám něco o sobě, kdy a kde vzniklo toto propojení?
„Tak to už je dlouho, moc dlouho nazpátek. Příští rok to bude dvacet let a já a andělé vlastně budeme mít výročí našeho soužití. Vše začalo v mých patnácti letech, kdy se mi poprvé rozepsala tužka v ruce. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak dalekosáhlý dopad budou mít andělé na můj život, jak velký vliv budou mít na moji proměnu a zároveň, že mě přivedou k nejdůležitějším a k nejkrásnějším poznáním na mé cestě. Na té cestě jsem se také stala lektorkou andělského psaní a automatické kresby. To mi připomíná, že jsem díky andělům začala také tvořit a věnovat se andělské intuitivní malbě. Ještě nyní probíhá výstava v Galerii Českého rozhlasu v Plzni, kde svou tvorbu vystavuji společně s malířkou jménem Dana Maha. Můžete na tuto výstavu zavítat, trvá do konce března 2017.“

Ty jsi ve své předchozí odpovědi nastínila, co vnesli andělé do tvého života. Mluvila jsi o určitých poznáních, co konkrétně jsi na své cestě poznala a která přesvědčení jsi na té cestě byla nucena opustit?
„Tak především mě donutili pochopit, že musím opustit roli oběti. Roli té chudinky, která za nic nemůže a všichni, se proti ní spikli. To bylo nejcennější, ale zároveň to nejtěžší, co jsem musela pochopit a přijmout plnou zodpovědnost sama za sebe. Za to, že vše, co se mi v životě děje, jsem sama vytvořila. To bylo pro mě na začátku té cesty nepředstavitelné. Když se totiž vzdáte oné role oběti, ztratíte jistou sebeobranu, ochranu sami před sebou. Asi to neumím úplně vysvětlit, nicméně jsem si připadala, jako malé dítě, které musí dostat na zadek, aby přestalo vzteky kopat do muchomůrek v lese. Naučila jsem se zvažovat vše, o čem přemýšlím, co říkám a co udělám. To je jistě základ duchovního růstu. Dále jsem se musela setkat tváří v tvář se svými morálními hodnotami a žebříčkem svých priorit a kompletně vše přehodnotit. Přišla jsem o mnoho ne-přátel a potkala velkou spoustu inspirativních a zajímavých lidí. Když vše v tuhle chvíli takto bilancuji, byla to překrásná cesta, na které jsem bývala často uplakaná a měla odřená kolena, ale nakonec zvítězíte sami nad sebou a můžete se podívat zpříma do zrcadla a sami sobě do očí. To je veliká odměna.“

Měla jsi k práci s lidmi předpoklady už odmala? Co jsi vlastně studovala?
„Lidí jsem se dlouhou dobu spíš bála. Neuměla jsem komunikovat sama se sebou, natož potom s lidmi kolem sebe. Čím víc jsem dokázala porozumět sama sobě, tím lepší začala být komunikace s okolím. Na základní škole jsem se setkala s tvrdou šikanou a na střední škole jsem byla v roli oběti, i té, která ubližuje, protože mi bylo ubližováno. To byla největší škola života a mezilidských vztahů. Studovala jsem střední zemědělskou školu, obor ekologie. Ve skutečnosti jsem studovanou ekoložkou nikdy nebyla. Nedokázala jsem nikdy tu solidaritu a soucit s touto planetou prožívat skrze fakta, ale jedině skrze emoce. Nikdy jsem ve svém vystudovaném oboru nepracovala. Pracovala jsem jako uklízečka a myla toalety na parkovišti jednoho obchodního domu. To bylo hned po škole. Potom jsem roky dělala servírku v restauracích.  Vše bylo opravdu hodně důležité pro moji komunikaci, pokoru a chápání jisté hierarchie smýšlení sama o sobě. Čím lépe o sobě dokážete přemýšlet, tím krásnější je váš život.“

Co všechno nabízíš svým klientům? Jaké služby vyhledávají nejčastěji?
„Všechny mé služby vlastně vycházejí z určité komunikace „mezi světy“. Nejvíce lidé vyhledávají andělská psaní pro sebe, pro své blízké. To funguje tak, že lidé pokládají otázky a já jim na tyto otázky sepisuji odpovědi od jejich andělů. Krásné je, jak přicházejí odpovědi andělů vždy ve verších a tak se často stane, že lidé odcházejí s deseti, patnácti papíry, kompletně popsanými těmi krásnými vzkazy o jejich životě. Neustále všude říkám, že tato metoda není metodou předpovídání budoucnosti, ale o předvídání budoucnosti. Tu si totiž tvoříme sami a často máme tak silně zajeté stereotypy, že se dají velmi snadno odhadnout dopady na naše osudy. Toto je možné využít ať už osobně, nebo přes email. To je úplně nejčastější o co mě lidé žádají. Posílají mi své dotazy a já jim na ně odpovídám. Dále jsem lektorkou na kurzech, kde se lidé krásně otevřou této komunikaci a po dvou dnech odcházejí a sami vzkazy andělů přijímají a předávají. Z mých kurzů už vzešla velká spousta andělských žen a hrstka andělských mužů. Sleduji jejich úspěchy a jsem velmi vděčná za to, že jsem mohla být zrovna já tou, která jim pomohla tento dar objevit. Že jsem mohla být u zrodu jejich nového přístupu k životu.“

Dostáváš také ty vzkazy andělů sama pro sebe? Radíš se s nimi, pokud se o něčem rozhoduješ?
„Já nechci, aby to vypadalo jako nějaké schvástání se, ale já jsem opravdu příkladem toho, že pokud žijete to, co lidem říkáte, co je učíte a co hlásáte, pak se vám vše vyplní a je to nejlepší forma motivace ostatních. Vždy se snažím, aby lidé viděli, že to co jim říkám a předávám, sama dodržuji a také jít příkladem. Proto je můj profil na facebooku i instagramu plně veřejný. Nic neztajím, neschovávám. Vím, že každý máme své bolesti a starosti a vidím velkou sílu v tom, pokud lidé dokážou ukázat také své slabosti. Andělé mi předávají krásné, nicméně občas nekompromisní vzkazy o tom, jak se mám chovat, čeho se vyvarovat, kam investovat a co nechat být bez povšimnutí. Oni jsou tak úžasní. Když potřebuji, podpoří mě, a když lelkuji, napomenou mě. Vždy, když se rozhoduji o něčem zásadním ve svém životě, volám si je na pomoc. Proto je mám a miluji je z celého srdce. Je to nepopsatelné, co společně prožíváme.“

Lucie, na první pohled bych si spíš myslela, že budeš vizážistka, učitelka, nebo něco podobného, řekla bych „ přízemního “. Upřímně, představovala bych si, že člověk, který se tímto zabývá, bude vypadat úplně jinak než ty. Možná obyčejněji, nevím. Myslím, že lidé se duchovna často obávají právě proto, že mnoho duchovních lidí ztrácí kontakt s určitou přízemností běžných dnů. Jak tohle všechno vnímáš ty sama?
„Já jsem se rozhodla, že zůstanu především sama sebou. Vím, že nejsem typickým zhmotněním představ lidí o tom, jak by správná „andělská Lucie“, měla vypadat. Já chci zachovat svoji vlastní autenticitu a nechci se přetvářet jen proto, abych naplnila něčí očekávání. Já miluji život se vším všudy, jsem na cestě, kde se nám toho tolik nabízí a je nám předkládána velká spousta možností vybírat si. Já si vybírám také dle libosti, bez předsudků a chci lidem ukázat, že člověk může být duchovní, věřit v anděly a přesto zůstat sám sebou. Lidé se nemusí andělů bát, oni je nebudou přetvářet, nebudou vám nic nakazovat ani zakazovat. Oni nás všechny milují takové, jací opravdu jsme. Bez výjimky. A mým snem je stavět školu pro chudé ve starých teplácích někde daleko v Africe, rozdávat knihy v domovech důchodců a dětských domovech v České republice a procházet se v šatech od Diora po Karlových Varech. Je to špatné? Kdo má právo to hodnotit? Každý jsme zodpovědný sám za sebe. Něco si vezmeme, něco po sobě zanecháme. Je to jen na nás, co si vezmeme a co předáme. Nikdo nemá právo to hodnotit. Jen my sami. Třeba budu za pár let mluvit jinak. Je to o vývoji a vše je dobré.“

Setkáváš se často s předsudky lidí okolo? Ne pro každého je asi přijatelné to, čím se živíš. Komunikace s anděly není běžná záležitost.
„To je pravda. Ne každý to umí a chce pochopit. Mě už tohle ovšem netrápí. Já mám svůj svět a svoji pravdu, stejně jako ostatní.  Už znám své místo. Vidím v tom, co dělám obrovský smysl a to mi pomáhá vážit si sama sebe a žít s pocitem, že jsem užitečná a schopná. Snažím se respektovat lidi takové, jací jsou a někdy to není snadné ani pro mě, proto se nezlobím na lidi, kteří je mají vůči mně. Naštěstí jsem se, se žádnými útoky na svoji osobu nesetkala a těch pár pomluv co jsem si o sobě vyslechla, s tím se musí počítat. Hlídám si prostředí, kde se pohybuji a lidi, se kterými se stýkám. To mi vlastně vytváří určitou ochranu. Nedávám se lidem příliš všanc.“

Co, nebo kdo je největším štěstím tvého života?
„Agáta, moje dcera. Největším štěstím je, že jsem začala milovat svůj život. Nemůžu se pořád nabažit toho, co mi ještě přinese, toho očekávání všech překvapení. To, že pociťuji lásku ke všemu a všem. Že můžu rozhodovat o tom, jaké to je a jaké to ještě bude. Moje svoboda je moje štěstí. Moji andělé jsou mé štěstí. Můj muž, rodina, sestry, voda, jídlo, čerstvý vzduch, postel, přátelé. Mám vše, na co si vzpomenu. To je mé štěstí.“

Děkujeme za rozhovor. Myslím, že není co dodat.
Já děkuji, za sebe i za anděly. Jsou s Vámi!"

Kontakty:
www.hvezdanadeje.cz
https://www.facebook.com/HVEZDANADEJE/
instagram : biedermannka

„Díky Lucii jsem se naučila vnímat svého Anděla strážného a rozmlouvat s ním.“

Věci mezi nebem a zemí mě přitahovaly odmala. Jako dítě jsem sledovala pořady Arthura C. Clarka a jako dospívající hltala nejrůznější karetní výklady, někdy více a jindy zase méně povedené. Určitě jsem slyšela o existenci Anděla strážného a moje milovaná babička Marie mě vedla k úctě v Boha. Nikdy jsem ale neslyšela o automatickém psaní a nesetkala se ani s nikým, kdo anděly vidí a umí s nimi komunikovat.

V roce 2013 jsem se vydala s rodinou na Krétu a tam se poznala se svojí nynější kamarádkou. Od ní jsem se dozvěděla o paní Marušce, která se v malé vísce na severu Čech andělskému psaní věnuje. Sbalila jsem kamaráda a pár dní po návratu z dovolené jsme vyrazili vstříc dosud nepoznanému tajemnu. Když paní Maruška napsala andělský dopis mému kamarádovi, přišla řada na mě. Položila přede mě tužku a prázdný papír a pobídla mě, ať si svůj dopis napiš sama, protože od andělů slyší, že umím přesně to, co ona. Dostala jsem tedy za „úkol“, abych se začala předáváním andělských vzkazů zabývat i já.

Po návratu z povznášejícího výletu jsem začala hledat učitele a už tehdy se vliv andělských průvodců projevil. Našla jsem celkem tři odkazy na lektory automatického písma a všechny tři oslovila. Lucčiny webové stránky mě na první pohled nevyslovitelně přitahovaly a byla nakonec jediná, kdo nabízel i soukromé lekce v pohodlí domova. Zírala jsem na její uměleckou fotografii a představovala si, jaká bude. Překvapila mě její neutuchající energie, mládí a krása. Asi obecný společenský stereotyp velí myslet si, že žena nadaná neobvyklými schopnostmi musí vizáží a věkem spíše připomínat čarodějnici.

Lucie sama sebe popisuje jako obyčejnou ženu s neobyčejným posláním. Já na ní ale nic obyčejného nevidím. Od chvíle našeho prvního seznámení jsem s Lucií absolvovala i další veřejné kurzy, které v Praze pravidelně pořádá – kurz automatického písma, automatické kresby a zasvěcení do Shambally. Na svých kurzech dokáže Lucie vždy vytvořit neopakovatelnou atmosféru důvěry, nadšení, naděje a pocitu, že i já dokážu něco výjimečného. Vím, že jsem se v pravý čas dostala na to správné místo. Z každého setkání si odnáším něco, co mě posune dál ve vnímání sebe sama, mojí cesty a vnímání světa a jeho směřování. Lucie působí jako paprsek světla v tmavém dni. Posiluje ve mně vědomí, že když přijmu zodpovědnost za svoje činy a budu na sobě pracovat, není nic, co bych nedokázala. Je to krásná a moderní bytost, kterou nenechávají chladnou, nejnovější módní trendy, ale která uctívá hodnoty prověřené časem. Sama je svým životním příběhem nejlepším příkladem toho, že víra v samu sebe a schopnost naslouchat andělským znamením dokážou změnit lidský osud od základu.

Díky Lucii jsem se naučila vnímat svého Anděla strážného a rozmlouvat s ním. Prosím anděly o pomoc a ochranu a všímám si znamení. Vždy, když „náhodou“ na ulici najdu další srdce, peříčko nebo minci, mi tenhle „nález“ vykouzlí úsměv na tváři a vím, že moje prosby byly vyslyšeny. Andělé jsou s námi a stojí o to být vnímáni a respektováni. To jsem si z Lucčiných kurzů vzala jako poselství. Pomohla mi objevit celý nový svět a já se teď snažím udělat svůj díl práce a získané dovednosti převádět do každodenní praxe. Hned na první hodině intuitivní kresby/olejomalby se mi pod jejím citlivým a profesionálním vedením podařilo namalovat „dílo“, nad kterým já, která neumí namalovat ani auto, pořád nevěřícně kroutím hlavou. Shamballou dodávám sobě i svým milovaným potřebnou sílu a podporu ke zvládání nejrůznějších úkolů. Ještě nikdy mě nezklamala.

Lucie obohatila můj svět o další novou dimenzi a já už bych se nikdy nechtěla vrátit zpět do doby „před anděly a Bidermannkou“. Cítím se být větší a plno-hodnotnější součástí vesmírného chodu a dnes a denně pokorně děkuji za všechna svoje požehnání. Jsem celkově klidnější a vyrovnanější. Dokonce mám pocit, že díky andělské energii Shambally i pomaleji stárnu. Zároveň si uvědomuji větší zodpovědnosti za svoje činy a myšlenky a vím, že pokud chci změnit cokoliv mimo sebe, musím nejdříve začít u sebe. Díky Lucii jsem nastoupila do vlaku a tu cestu si tak užívám, že se mi ještě hodně dlouho nebude chtít vystoupit.

Zdeňka Hegerová, Praha