Deník z Cannes, středa: Režisérský debut fešného herce a do postele až k ránu…

Zatímco venku svítí slunce, uvnitř se v dusnu paří stovka lidí ve frontě na film. Vítejte na filmovém festivalu v Cannes. Od středy jsme již konečně dostali naše festivalové akreditace, které nám umožní vstup na všechny projekce, kromě té hlavní soutěžní v Grand Théâtre Lumière. Naším denním úkolem bylo dostat se na v pořadí již druhé promítání režijního debutu dosud herce Ryana Goslinga Lost river. 

Vidět tento film v premiéře, která se slavnostně konala v úterý večer, bylo téměř nemožné, a proto jsme si radši v klidu užili letní kino na pláži, kde dávají filmové klasiky ze zlatého fondu (v úterý to byl film The Warriors  z roku 1979, ve středu pak komedie s Luisem De Funesem Pošetilost mocných, kterou jsme však vynechali, protože bez nepřekonatelného dabingu Františka Filipovského to nemá význam). Repríza Lost River se pak konala ve středu v pět hodin odpoledne, my jsme však měli správné tušení, že do fronty bude potřeba se jít postavit o mnoho dříve. Podívaná byla tedy vykoupena dvěma a půl hodinami stání v zadýchané klaustrofobické frontě, kde jsme si čas krátili různými hrami, aby byla naše pozornost odvedena od nápadu omdlít nebo zkolabovat, který se stále vnucoval. 

Konečně podobné pocity pak vzbuzoval i samotný film, ve kterém se Ryan Gosling inspiroval spoluprací s režisérem Nicolasem Windigem Refnem (se kterým natočil filmy Drive nebo Jen bůh odpouští, oba v předešlých ročnících uvedené na festivalu v Cannes a letos je Refn také členem hlavní poroty, která v sobotu určí vítěze hlavní ceny Zlaté palmy). Jeho první vstup do režisérské profese je umělecky velice ambiciózní, stylově progresivní a vizuálně opojný. V Lost River je vše, co byste od něj nečekali, a co chvíli bylo téměř nepříjemné se na něj dívat kvůli násilným masochistickým scénám, všudypřítomnému napětí a skličující beznaději.

Goslingův film byl uveden v rámci soutěžní sekce Un Certain Regard, stejně jako britský film Snow in Paradise, který jsme zhlédli od půl jedenácté večer. Jelikož tento snímek byl uveden v mnohem menším sále (pravděpodobně také proto, že jeho režisérem nebyl slavný herec), bylo mnohem snazší se na něj dostat, některá místa dokonce zůstala prázdná. Přesto jsme si užili výjimečnost festivalového publika, které tleská téměř každému jménu objevujícímu se v titulcích a také přítomnosti tvůrců – režiséra Andrewa Hulma a hlavního představitele Fredericka Schmidta. Tento film, pojednávající o drogovém dealerovi, který udělal osudovou chybu a nachází útěchu v islámu, byl mnohem realističtější než stylizovaný Lost River, ale bohužel jeho noční uvedení bylo náročné pro naše únavou padající víčka. 

Domů jsme se dostali až v jednu ráno, do postele však až o tři hodiny později, když nám konečně přišli otevřít spolubydlící mající klíče od pokoje. Tento zápis tedy vzniká až ve čtvrtek ráno na pokoji v Cannes a za okny opět zuří prudký déšť, tentokrát dokonce v doprovodu hromů a blesků. Tak se radši půjdu schovat do sálu na nějaké další filmové zvláštnosti a kuriozity před vstřícným festivalovým publikem. 

Kristýna

Předchozí dny zde: 

http://www.jomagazin.cz/denik-z-cannes-pondeli-sok-prsi-tady-co-s-temi-vsemi-letnimi-saty#.U33iXl7ACOc

http://www.jomagazin.cz/denik-z-cannes-utery-idol-robert-pattinson-spatren#.U33ii17ACOc

 

Komentáře