Miroslav Vladyka se vrací na scénu ve hře Plný kapsy šutrů a prozradil: Plánuju tu být tak do sto dvaceti pěti!

Herci Miroslav Vladyka a Radek Holub se spolu znovu postaví na prkna Divadla Kalich ve hře Plný kapsy šutrů.  Ta měla premiéru v prosinci 2002 a vzápětí se z ní stala divácká senzace, na níž mizely vstupenky závratnou rychlostí. Od té doby se hra irské autorky Marie Jones  hrála úctyhodných 15 let. Dne 7. března se na českou divadelní scénu vrátí po téměř 2 letech obnovenou premiérou v Divadle Kalich.

Vzpomenete si ještě, s jakými pocity jste hru Plný kapsy šutrů poprvé dočítali?

Radek: Vzpomínám si velmi dobře, protože na to se snad ani nedá zapomenout. Naše první debata po přečtení textu začínala slovy: „Rozumíš tomu?“

Miroslav: První, co jsem udělal, sotva jsem hru dočetl, byl telefonát Radkovi: „Ahoj, my se zatím moc neznáme, došel ti ten text? Já ho vůbec nechápu!“ Až když jsme se potom sešli u pivka, začali jsme postupně rozmotávat, kdo co by měl vlastně hrát…

Radek: Kdybychom se jenom střídali o jednotlivé postavy a v nich spolu měli dialogy, nebylo by to ještě tak zašmodrchané. Ale my máme momenty, kdy si povídáme v rámci dvou rolí taky sami se sebou! Takže jsme museli už s režisérkou Janou Kališovou hru rozložit na prvočinitele a zase poskládat dohromady. Vyznat se v tom množství replik poskládaných přes sebe zkrátka nebylo jednoduché.

Miroslav: Je pravda, že až Jana přišla s funkčním klíčem. Mimochodem, musíme se v této souvislosti přiznat, že jsme nejdřív režisérku – ženu nechtěli, pořád jsme opakovali, že bychom radši chlapa, ať můžeme při zkouškách nadávat sprostě, když nám něco nepůjde, a nemusíme brát ohledy. Z návrhu na režisérku jsme byli nejdřív trochu zaskočení, ale Jana byla od prvního dne naprosto skvělá. Brzy nám došlo, že ona je přesně to, co jsme potřebovali, a zkoušení s ní bylo jedno z nejkrásnějších.

Napadlo by vás tehdy, že hru Plný kapsy šutrů budete hrát přes 15 let?

Radek: To ani omylem. Tipoval jsem ji na tři čtyři roky, jak se tak zhruba činoherní inscenace běžně hrají.  Ale Šutry se rychle rozkřikly a najednou na ně nebylo možné sehnat vstupenku.

Co vás vlastně přinutilo se k nim nyní vrátit?

Miroslav: Jednak mám to představení opravdu rád. S Radkem se mi hezky hraje, hezky se nám spolu jezdí po naší zemičce a oba máme rádi pivo. A jednak říkám otevřeně, že takhle dobrých textů pro dva herce není moc.

Radek: Už dobře před deseti lety jsme Janu Kališovou poprosili, jestli by pro nás dva nenašla nějakou novou hru, která by nás mohla bavit stejně jako tahle. Jana se pustila do práce, dva roky poctivě hledala, a skončila s tím, že snad radši něco napíše sama, protože na nic smysluplného nenarazila. Naše Šutry ale pořád jely dál, zájem o ně neopadal, a tak na to nikdy nedošlo. Za ta léta jsme četli spoustu her, napsaných pro dva herce, nicméně vždycky jsme skončili u konstatování, že Šutry jsou prostě nejlepší.

Miroslav: Navíc se mi docela často stane, že za mnou po jiném představení někdo přijde s dotazem, jestli je ještě hrajeme: „Nám se to tehdy tak líbilo, ale děti byly ještě malé a dneska bychom je rádi na Šutry vzali.“ Takže mám pocit, že i přes ty dlouhé roky ještě stále nemáme vystřílený prach. Doufám, že životaschopnost této inscenace je pořád velká.

Naskočil vám před obnovenou premiérou v Divadle Kalich text hned, nebo jste sváděli boj s pamětí?

Miroslav: Před první oprašovací zkouškou jsem Radkovi říkal, že hlavně nesmíme zastavovat a ono nám to začne naskakovat samo. Což se naštěstí potvrdilo.

Radek: Důležité taky bylo, že Jana Kališová tu inscenaci viděla snad po deseti nebo dvanácti letech. Takže měla ideální příležitost vzít kartáč a odstranit všechny letité nánosy, které se na ní uložily. My se na jevišti logicky nevidíme, takže třetí oko z hlediště bylo zase po čase třeba.

Je podle vás z textu patrné, že jeho autorka je zároveň herečka?

Radek: Baví mě, jak je tam vykreslený pohled herců na herečky, asistentky, prostě na všechny ženský od filmu. Ale možná to je naší interpretací, nevím.

Miroslav: Filmařský svět je tu popsaný velmi výstižně. Je bláznivý, milý, někdy krutý a nemilosrdný. Kolegové z branže se nejspíš pobaví o něco víc, nicméně myslím, že i pro diváky, kteří doposud do tohoto světa nenakoukli, je to zábavné a zajímavé, protože autorka si zas tolik nevymýšlí ani nepřehání. Ono to tak opravdu funguje.

Byli jste kdysi stejně tak užaslí jako vaši Charlie a Jake?

Miroslav: To víte, že byli. Chodili jsme na konkurzy, hráli stafáž, malé roličky a to všechno s pusou dokořán.

Radek: Tohle prostředí důvěrně známe. Vstávání ve čtyři ráno, aby se stihl natočit východ slunce, přičemž herci jsou tam víceméně do počtu, protože jde hlavně o to sluníčko, a tisíce dalších detailů… o tom všem ta hra vypráví. Běžný divák si to ani nedovede představit.

Dokáže si naopak vy představit, do kolika let budete Plný kapsy šutrů hrát?

Miroslav: No, plánuju tu být tak do sto dvaceti pěti, takže si dovolím odhadnout že do sto dvaceti.

Radek: Ano, zhruba tak nějak.

Foto Richard Kocourek

Komentáře