VELKÝ ROZHOVOR: Písničkářka Radůza napsala pohádku a vydala audioknihu. Baví mě psát ve verších, svěřila

Na co sáhne, to jí jde, a současně tím rozdává radost. Řeč je o Radůze, svébytné písničkářce, básnířce, spisovatelce, dramatičce a nově i režisérce. V těchto dnech se vydává na svou pouť za posluchači audiokniha s její pohádkou Uhlíř, princ a drak. Vtipný, jazykově hravý, napínavý a taky nenásilně poučný text jistě potěší malé i velké posluchače. I díky hereckým výkonům interpretů z Národního divadla. A jelikož jde o pohádku, tak dobro zvítězí nad zlem a všechno dobře dopadne.

Nad novou supraphonskou audioknihou sedíme přímo s Radůzou.

Pohádka Uhlíř, princ a drak vznikla původně jako hra pro kladenské Divadlo Lampion a měla tu velký úspěch!   

Děti ji vzaly. Však jsem ji taky na dětech, nejen těch svých, testovala. Postavy a jejich počet jsem měla vymyšlené, charaktery jednotlivých postav postupně krystalizovaly. V Kladně se hra nějakou dobu hrála, a když pak obměňovali repertoár a stáhli ji, bylo mi líto, že se nehraje nikde jinde, a taky jsem si uvědomila, že dlouho nevznikla nějaká pohádka pro děti jako audiokniha. Navíc se mě lidi občas ptali, jestli zase nechystám něco v tomhle žánru. Tak jsem se rozhodla, že vytvořím z vlastní pohádky audioknihu.

Musela jste původní divadelní kus pro potřeby audioknihy hodně přepisovat nebo doplňovat?

Změny tam samozřejmě byly. Když se věc odehrává na jevišti, divák vidí, že někdo přišel nebo odešel. V audioknize to ale tak jasné není. Když tam najednou začne mluvit někdo, kdo tam do té doby nebyl, posluchač by mohl být vyjevený, musí se to vysvětlit. Dopisovala jsem tedy takové věty, jako že někdo přišel, někdo jiný odešel nebo si sedl, a podobně.

Audiokniha mi připomíná velké rozhlasové nebo gramofonové dramatizace 60. a 70. let s vynikajícími herci, kteří podávají skvělé výkony. Ve vaší pohádce se s vámi na nahrávce sešli členové pražského Národního divadla – Anna Fialová, Lucie Polišenská, Jiří Suchý z Tábora, Igor Orozovič a Radúz Mácha.

Z té spolupráce jsem byla totálně nadšená. Byli skvěle připravení, snažili se, měli dobrou náladu, dobře reagovali na moje připomínky, všechno úžasně odsejpalo. U natáčení jsme se tak i dobře bavili. Navíc se mi moc líbí, jak ten text interpretují. Skvěle mluví, úžasně technicky vyslovují. A že navíc i krásně hrají, to je bonus. Moc jsem si to celé užila.

Řekla jste, že herci vnesli do vašeho textu nový význam. V čem?

Některým vtípkům, které jsem si vymyslela na papíře, jsem se v jejich podání musela sama smát. Přitom jsem je znala! Přišlo mi tak trochu trapné, že se směju vlastním vtipům, v jejich interpretaci mě ale opravdu pobavily. Herci vtiskli mým postavám ještě větší nadsázku a humor, než měly ode mne.

Předpokládám, že váš text byl přesně daný, a herci asi moc prostoru pro improvizaci neměli.

Ne, neměli. I proto, že ten text je psaný ve verších a pasáže hry jsou rozdělené mezi více postav. Do toho se těžko vstupuje s nějakou improvizací, těžko něco vkládá.

V pohádce si hrajete se slovíčky, žonglujete s jazykem a navíc, jak jste řekla, je ve verších. Píše se vám takový text líp nebo hůř než próza? 

Mně se to lépe psalo ve verších! Pro mě je taková věc jednodušší.

Herci v pohádce i zpívají, myslím, že velmi dobře, hezky vám to s nimi ladí…

Máte pravdu, pěvecky jsou na tom všichni zúčastnění velmi dobře. Určitě si v tomhle ohledu neudělali žádnou ostudu. Jejich pěvecké výkony se mi moc líbí a zpívalo se mi s nimi dobře.

V čem spočívala vaše režie nahrávky? 

V některých pasážích jsem třeba hercům vysvětlovala, jakou náladu ta která postava má. Různé sekvence se dají říct různými způsoby, třeba když je figura rozmrzelá, naštvaná nebo jízlivá, a to z textu nemusí vyplývat. Stejně jako to, že se třeba má v určité situaci trochu pitvořit. Takže jsem jim říkala, jak mají co zahrát a jakou náladu zrovna mají vyjádřit. Co se týká technických věcí, byli úžasně připraveni, tam nebylo co jim vytknout. Že bych musela někoho vrátit s tím, že něco špatně vyslovil, to se nestalo ani jednou.

Sama jste si jako autorka vyhrála i s hudební stránkou pohádky, v písničkách používáte nejrůznější hudební i nehudební nástroje.

Ano, vymýšleli jsme to společně s mým kytaristou Josefem Štěpánkem. Používali jsme jak klasické nástroje, tak i různé doplňkové i nehudební. Hráli jsme tedy na kytaru, banjo, ukulele, harmoniku, klavír, flétnu a foukací piano Melodica a vedle toho na nahrávce znějí nejrůznější cinkátka, chrastítka, bouchali jsme do futrálu od akordeonu… Prostě jsme se vyřádili.

V pohádce se nenápadně dotýkáte zásadních témat – ekologie, morálky, zdravé výživy. Jak těžké bylo zakomponovat je do příběhu tak, aby netrčela, aby pohádka nebyla prvoplánově výchovná?  

Já si z toho dělám trochu legraci. Třeba u písničky Racionální výživa není jasné, jestli se té racionální výživě vysmívám nebo ne, jak to vlastně myslím. Určitě jsem neměla v plánu napsat ekologicky zaměřenou pohádku. Ono se to tak samo událo, prostě to vyplynulo. To se mi stává: vždycky něco vymyslím a postavy si postupně začnou žít vlastním životem a trochu mi do toho psaní kecaj´. Nakonec se to tedy do výsledného tvaru samo takhle poskládalo.

Výtvarnicí obalu CD je Lucie Dvořáková a booklet je taky pojat v lehčím duchu, hodně vtipně.

Myslím si, že obal cédéčka je opravdu milý. Líbí se mi a mám zprávy od posluchačů, že i jim se líbí.

Posloucháte vy sama audioknihy?

Určitě, mám audioknihy moc ráda. Kdybych měla zmínit jednu hodně oblíbenou, tak je to titul Maigret chystá léčku. To je cédéčko z roku 2004, hlavní roli tu ztvárnil Rudolf Hrušínský. Tu mám opravdu ráda.

Kde se podle vás bere neutuchající obliba audioknih, a to nejen u nás?

Lidi mají rádi příběhy, ale obecně čím dál tím míň čtou. Jsou proto rádi, když dostanou příběh ve zvuku a můžou si ho poslechnout třeba v autě, když řídí. Vlastně tak čtou, ale přitom se přesunují z jednoho místa na druhé, tudíž jim ta četba neužírá volný čas. Myslím si, že proto jsou audioknihy tak oblíbené.

A zpátky k vaší nové nahrávce. Pohádka Uhlíř, princ a drak je přednostně pro děti, ale jistě zaujme i dospělé. Psala jste ten příběh tak, aby bavil i dospělé, třeba rodiče při společném poslechu s dětmi?

Na to jsem nemyslela. Psala jsem ho hlavně tak, abych se u něj bavila já. To, že se u toho baví ještě někdo jiný, třeba rodiče, je velmi příjemný vedlejší produkt. Ovšem důležitou zásadou, kterou ctím, je nepodceňovat dětské publikum.

Foto Supraphon

Komentáře