Herec Luděk Sobota v otevřeném rozhovoru: Se Šimkem jsme plánovali comeback! Bohužel ho dostala nemoc…

Máte rádi humor dvojice Miloslav Šimek a Luděk Sobota? Pak právě pro vás je ideální komplet deseti cédéček zachycujících jejich spolupráci v letech 1977 až 1983, který právě vydává Supraphon. Při té příležitosti jsme vyzpovídali Luďka Sobotu. 

Jak jste se dali s Miloslavem Šimkem dohromady?
„Když jsem byl v liberecké Ypsilonce, přijel dělat Karel Hvížďala rozhovor s naším šéfem Janem Schmidem. Jenže ho nemohl najít, a když potkal na chodbě mě, navrhl, že ho udělá se mnou. Šli jsme tedy do Radničního sklípku a on se mě mezi řečí zeptal, jestli znám Šimka a Grossmanna. „Zahlídl jsem je v televizi, ale nadšenej jsem z nich zrovna nebyl,“ řekl jsem upřímně. Když jsem ho později navštívil u něj doma, pustil mi na desce jejich povídky a třeba Moje jízda tramvají se mi líbila. „Nechceš se jít podívat na Šimka do Semaforu?“ napadlo ho. Tehdy už vystupoval sám. Tak jsme šli do divadla a v šatně jsme poprosili Šimka, aby nám sehnal lístky. Slávek říkal, že mě zná z Ypsilonky, a ať se za ním po představení zastavím. Když jsem pak přišel, položil mi dvě otázky: jestli taky píšu a jestli hraju tenis. Na obě jsem odpověděl kladně a on mi nabídl angažmá.“

Byli jste spoluautoři. Jak jste psali?
„Bylo to tak, že jsem vymyslel námět, a když jsme pak psali dialog Slávek ho korigoval a držel v jedné linii, protože jsem měl tendenci z ní uhýbat. Navíc měl lepší smysl pro pointu, než já.

Byli jste kamarádi?
„Byli. Navštěvovali jsme se skoro denně, protože jsme museli psát. Buď jsem jezdil já k němu, nebo on k nám. Často nás během psaní přepadlo spaní, takže jsme zatáhli záclony a na chvilku jsme si zdřímli. Pak nám Slávkova žena udělala oběd, šli jsme si zahrát tenis a jeli jsme do divadla. Kromě psaní jsme hráli třicetkrát do měsíce a já jsem ještě točil filmy. Bylo to dost vyčerpávající.“

Prý plánoval Šimek váš comeback?
„Asi rok před smrtí mi volal, že by bylo dobrý, kdybychom s věcmi, které jsme spolu napsali, objeli republiku. A pak dodal: „Ale teď, prosím tě, ještě ne, protože chodím po doktorech. Až se z toho dostanu.“ Bohužel se z toho nedostal.“

Psal podobným způsobem, jako s vámi, i s Grossmannem?
„Oni zavedli mezi sebou právo veta. Když někdo vymyslel něco, co se druhému nelíbilo, tak to nedělali. Já jsem Slávkovi taky často něco vetoval. On měl trochu sklony k satiře a já satiru nesnáším. Za bolševika navíc mohla být maximálně komunální, a tu jsem nesnášel tuplem.“

Foto Martin Kubica/Supraphon, archiv

Komentáře