Jsme arogantní bohové nemocní z blahobytu…DĚJINY AROGANCE

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány DĚJINY AROGANCE z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. S předmluvou ekonoma Tomáše Sedláčka vydává PROSTOR.  

Mezinárodně uznávaný italský psychoanalytik Luigi Zoja se českým čtenářům poprvé představil souborem esejů Soumrak otců, jenž v roce 2005 vydal PROSTOR. Autorova analýza současného stavu hodnot a tradic spjatých s otcovstvím se dočkala druhého, rozšířeného vydání a příznivých recenzí (PROSTOR 2017). Dnes přichází PROSTOR s dalším Zojovým dílem DĚJINY AROGANCE, v němž jsou základním pocitem obavy. Autor mapuje historii napínání komfortu, jenž naráží na rozměry planety, která již byla dobyta a vytěžena.

Peníze jsou naší vírou v budoucnost. I proto je užitečné mít zde myslitele typu Zoji, jenž tuto kolektivní víru umí zpochybnit. Jeho DĚJINY AROGANCE čerpají historie našich předků. A ten, kdo ji zná, je hoden pozornosti. Ignorovat historii je výrazem arogance. A příkladů, že se arogance nevyplácí, lze najít v lidských dějinách spoustu.

„Kniha, kterou držíte v ruce, patří ke krasojízdě dějinami intelektuálního vývoje nás lidí – a to nejen na Západě… Dnešní čtenáři tuto knihu ocení nejen pro její analýzu a kritiku představy neustálého růstu, ale též kritiku požadavku, imperativu růstu,“ píše v předmluvě ekonom Tomáš Sedláček.

8. února 2021 vychází v překladu Heleny Lergetporer.

Luigi Zoja: DĚJINY AROGANCE – psychologické aspekty neomezeného růstu (anotace)

Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou.

Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky.

Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů.

Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.

Autor Luigi Zoja

Renomovaný psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců (PROSTOR, 2005) obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.

 

O knize napsali

Dějiny arogance jsou vynikající knihou erudovaného vizionáře, napsanou skvělým stylem. Je to oceán západního myšlení destilovaný do jednoho svazku.

The Economist

Zojova kniha, plná poučení a silného prožívání, se zabývá otázkou vlastní celé západní společnosti: její oddaností expanzi. Tím, jak Zoja klade osobní psychologii a všechny druhy terapie do kontextu západní historie, kultury a mytologie, ukazuje tisíciletí popírání mezí – a z toho pramenící neodbytný pocit viny coby průvodní jev. Vskutku zásadní kniha, která má schopnost změnit vaše myšlení.

James Hillmann, americký psycholog

 

Ukázka z knihy DĚJINY AROGANCE, str. 42

Jedině v Evropě se zrodil obchodní podnik jako instituce sama o sobě, s racionálním systémem samostatného účetnictví zcela nezávislého na účetnictví rodiny majitele. To znamenalo zároveň i zahájení ekonomického rozvoje založeného na podnikatelském růstu,

a nikoli už na růstu osobních potřeb, jak tomu bylo do té doby.

Když Evropané v pozdním středověku navázali první kontakty s Čínou, byla tato země, co do vědeckých znalostí, technologických vymožeností a pokročilosti civilizace, na daleko vyšší úrovni než Evropa. Ačkoli čínský náskok neustále slábl, udržel se i po následující staletí, dokud Evropa nezískala definitivní nadvládu díky průmyslové revoluci. Pro tuto výměnu rolí existuje řada vysvětlení. Pokud jde o naše téma, činilo Číňanům na rozdíl od Evropanů potíže vnímat obchodní podnik jako něco nezávislého na osobě či rodině, která jej vede. Bylo pro ně nepředstavitelné, že podnik by mohl být entitou s vlastním životem a důstojností, předurčenou k nekonečnému dobývání trhů, a nikoli k uspokojení okamžitých a viditelných potřeb.

Čínské myšlení by si totiž muselo vybudovat úplně nový rámec abstraktních pojmů a pěstovat hlad po změně a růstu, který Západ převzal z pozdního Řecka: ten byl však východní tradici naprosto cizí. Představa vědění jako vnější, racionální a abstraktní entity – jež hovoří skrze učitele, ale není s ním totožná – a kolektivní mentální struktury, na jejichž základě vyrostla technologie a evropský průmyslový kapitalismus, k sobě mají možná mnohem blíže, než by se na první pohled zdálo. Objektivizace logu umožnila evropskému myšlení nastoupit cestu nekonečného rozvoje, který nemá žádný vztah k osobě myslitele, a stejně tak i chápání obchodního podniku jako nezávislé instituce oddělené od osoby podnikatele umožnilo tento podnik rozšiřovat, navyšovat počet jeho investorů, kupovat a prodávat ho: zkrátka vydat se stejnou cestou soběstačné organizace s neomezeným růstem a mobilitou, pro niž nemá osobní život vlastníků žádný význam.

Předpokladem soupeření o ekonomickou nadvládu, které se rozvinulo na Západě, je vysoká hodnota přisuzovaná aktivitě. A prozřetelný západní Bůh, jehož zásahy vedou k uskutečňování dobrých úmyslů, nutnost jednání završuje: je pro nás vzorem, který nás podněcuje k plánování předvídatelných a pozitivních vztahů příčiny a následku. Naopak v Číně disponovaly nejvyšším stupněm vědění osoby vychované ke svědomitému plnění svých vlastních úkolů, ale neexistovalo tam nic, co by se podobalo ideologii prosazující obecné zlepšení celého lidského života: čínská kultura neměla vzor boha, který se pilně věnuje své práci, ani nehlásala, aby lidské bytosti boha napodobovaly.

Ekonomický růst samozřejmě nikdy nezávisí výhradně na psychologických a kulturních faktorech. K tomu jsou zapotřebí i určité kvantitativní parametry: jsou-li přítomny a dosáhnou-li určité dimenze, je pro rozvoj rozhodující mentalita, nikoli rozměry trhu. V Číně žilo daleko více obyvatel než v celé Evropě, a přesto se její široká populace neproměnila v široký trh. Mezi vládnoucí vrstvou a lidem neexistovala střední třída s významnou kupní silou. Avšak ani tato skutečnost nedokáže dostatečně vysvětlit rozdíl v porovnání se západními trhy: vzestup měšťanstva v Evropě byl zčásti příčinou a zčásti důsledkem hospodářského rozvoje.

Uveďme jeden výmluvný konkrétní příklad.

Jak známo, během staletí od renesance až po průmyslovou revoluci se mezi Evropou a Asií rozvinula významná námořní doprava. Na Západ putovalo stále větší množství koření, hedvábí, bavlny atd., ale naši civilizaci dlouho trápilo, že Východ – zvláště největší potenciální trh v Číně – za to nic nechce. Už vůbec ne nové rukodělné výrobky, z nichž se začínala stávat evropská specialita: Evropané si jich vážili čím dál víc a nedokázali pochopit,

že někdo může mít jiný názor. Ani tentokrát tuto stagnaci nevysvětluje kupní síla Číňanů: obchod mohl probíhat alespoň formou směny nebo tak, že Čína by za cenné mince, které obdržela od Evropanů, následně nakoupila západní výrobky, jak si to na Západě přáli. Čínský trh však neprojevoval zájem o nákup novinek, jež v Evropanech podněcovaly tu zvláštní touhu něco vlastnit. Velká část ekonomického potenciálu byla soustředěna do rukou aristokraticky smýšlejících mandarínů a státních úředníků, uhlazených vzdělanců v oblasti humanitních věd a literatury, kteří se naprosto nestarali o inovace a k technologii se stavěli lhostejně, či dokonce nepřátelsky. Došlo to tak daleko, že Čína, kde byl vynalezen střelný prach a která znala střelné zbraně už před 14. stoletím (tedy dříve než Evropani), nikdy nezavedla skutečnou výrobu děl a nezajímal ji ani jejich nákup z Evropy, čímž položila

základy své budoucí vojenské podřadnosti.

Pokud šlo o čínskou lhostejnost k západní technologii, existovala jedna světlá výjimka, na kterou se nyní zaměříme, protože namísto aby vyvracela výše uvedené závěry, jenom je potvrzuje.

Hodiny byly v Evropě jedním z prvních (již od 14. století) průmyslově vyráběných produktů a dlouho také jedním z nejvýnosnějších. Tyto objekty vyvolaly v Číně neobyčejný zájem a řada tamních obyvatel velice toužila po jejich vlastnictví.

Nicméně hodiny na sebe nepřitáhly pozornost jako revoluční technologický objev, který by u svého majitele vyvolal změnu ve způsobu myšlení: bylo tomu právě naopak. Alespoň ze začátku nebyly vnímány jako profánní výrobek: hodiny na rozdíl od jiných přístrojů nic nedělají, s ničím nehýbou, pouze zaznamenávají pohyb – pohyb hodin –, který už probíhá sám od sebe. Nutno dodat, že dlouho, dokonce po celá staletí, byly tyto nové přístroje tak nepřesné, že musely být neustále korigovány, o což se často staralo zvláštní služebnictvo. Tato situace byla na hony vzdálená moderní době, v níž technika člověku vnucuje svůj rytmus a způsob fungování. Šlo o pravý opak: člověk choval svůj přístroj v nábožné úctě a nastavoval správný čas, o němž měl i nadále lepší informace díky tradičním nástrojům. Hodiny tedy nebyly ceněny pro svou fyzickou, nýbrž pro svou metafyzickou hodnotu. Neupomínaly člověka na přítomnost stroje, nýbrž na přítomnost času, univerzální nádoby, která pojímá a ovládá náš život, zatímco my na ni nemáme žádný vliv. Ve světě, jenž dosud nebyl zaplněn výrobky a kde hodiny představovaly jediný technologický vynález, nevybízely člověka, aby přemýšlel o síle technologie, nýbrž o běhu života ovládaného věčnými zákony.

Také v Evropě se hodiny rychle prosadily jako symbol, ne jako přístroj, a nenásilně se začlenily do středověkého náboženského myšlení: hodináři je dlouhou dobu místo technického zdokonalování obohacovali o symbolické doplňky; jejich konstrukce podněcovala filozofické a teologické diskuse. Jelikož byly v první řadě veřejným objektem,

náležely ostatně do vlastnictví církve, byly spojovány se zvony a získaly analogickou náboženskou hodnotu. Teprve během času a s postupným masovým rozšířením „… se stejně jako u každého jiného přístroje ukázalo, že nejsou neutrální. Hodiny vznikly na základě mechanistického principu, a proto zdůrazňovaly mechanistické rysy kultury, jejímž vyjádřením se staly. Vznikly kvůli měření času a později lidem vnutily přesné odměřování činnosti, jejíž délka se dříve neměřila, nebo se měřila jen velice přibližně. A tak hodiny na jedné straně uspokojily určité potřeby, ale na straně druhé vytvořily nové potřeby a podmínky, aby se mohly šířit a množit.“

To vše má co do činění s osudovou posedlostí růstem, typickou pro Západ, kde se čas všech, který jako takový nelze urychlit ani zpomalit, skutečně zrychlil. To ještě vyzdvihuje význam statičnosti, do níž byl tento nový přístroj naopak zapouzdřen na Východě.

Hodiny si v Číně ještě dlouho zachovávaly počáteční kouzlo, ale nikdy kvůli nim nevznikl nějaký lokální trh, a už vůbec ne odpovídající průmyslové odvětví. Jejich hybatelem byl sice čas, ale ony nikdy nedokázaly pohnout dobou. Byly považovány za hodnotu, ale nikdy se nepodílely na pohybu hodnot: nezařadily se do ekonomického koloběhu. Čínská vyšší vrstva, která si jako jediná mohla hodiny dovolit, se k jejich koupi nikdy nesnížila. Vysocí čínští úředníci pohrdající ekonomickými transakcemi, jež nejsou nevyhnutelně nutné, se – v souladu s feudální mentalitou – nedokázali ovládnout a toužili tyto přístroje vlastnit. Očekávali však, že je dostanou darem: charakteristickým darem té doby byl symbol, nikoli mechanický předmět. Proto se začaly na Východ intenzivně vyvážet hodiny, jimiž se Evropané snažili zavděčit mocným této země, a které tito mocní s přirozenou nenuceností přijímali, jak se slušelo. Tento postoj by se dal vykládat jako korupce, ale to je jen omezený pohled na věc. Dokážeme-li se oprostit od našich myšlenkových schémat, rozeznáme v něm významnou výjimku z lhostejnosti vůči předmětům pocházejícím z Evropy, jejíž merkantilismus se i nadále setkával s odmítavým postojem; vše se pokaždé vyřešilo přijetím daru. Čínský aristokrat obdržel čas jako symbolický dar a cítil se tak utvrzen ve své roli strážce věčnosti, v níž dějiny neplynou.

A tak v Číně, která měla všechny předpoklady pro vynikající řemeslnickou práci, nevznikl žádný hodinářský průmysl.

Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo,
vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer

Úvodní slovo Tomáš Sedláček

Odpovědná redaktorka Hana Davidová

MOC 347 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020

První vydání

www.eprostor.com

 

Komentáře