První vydání vůbec poslední prózy známého českého básníka a prozaika Egona Bondyho Dlouhé ucho

Nakladatelství Akropolis pokračuje ve své tradici vydávání děl známého českého básníka, prozaika a filosofa Egona Bondyho poslední prózou, která byla léta považována za ztracenou, nazvanou Dlouhé ucho.                                                  

 Hlavním hrdinou je čínský filosof Dlouhé ucho, jehož předobrazem je Lao-c´, zakladatel taoismu. Vydáváme se s ním na cestu pryč z civilizace, na jejímž konci hlavní hrdina touží nalézt a posléze nalézá klid, samotu a také konec – smrt.. Autor vychází z nejstaršího historického záznamu o Lao-c’ovi, o němž však s jistotou nevíme, zda je autentický.

Sám Bondy byl velký znalec čínské kultury a filosofie. Toto dílo není jediným z jeho „filosofických životopisů“. Zabýval se v nich příběhy a názory starověkých a středověkých myslitelů a porovnával je s moderní dobou i s vlastními pohledy na svět.

Dlouhé ucho                                                                 

Rukopis, resp. autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997), byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v r. 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla. Jde o jeden z řady Bondyho „filosofických životopisů“, jimiž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filosofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho „poslední slovo“, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filosofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod „Dlouhého ucha“, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt. Příběh je zpestřen mnoha staročínskými reáliemi, s nimiž byl autor dobře obeznámen, neboť právě poslední léta svého života se více než kdy předtím zabýval čínskou kulturou, filosofií a zejména taoismem.

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

 

Ediční komentář Martina Machovce

                                                                                                                                                  

Rukopis prózy Dlouhé ucho je na titulní stránce i na konci textu datován obdobně: nejprve „květen – červen 97 / Bratislava“ a pak „květen – červen 1997“. Jde o poslední dokončený prozaický text Egona Bondyho, následující práce se zřejmě pracovním názvem Telepatika (1998–99) nebyla dopsána a fragmenty jejího velmi obtížně čitelného rukopisu jsou archivovány. Skutečnost, že próza Dlouhé ucho vychází až v roce 2020, tj. 23 let po svém vzniku a 13 let po autorově smrti, je dána dosti podivuhodnými osudy jejího rukopisu a především počítačového opisu s autorovými korekturami (celkem 83 s. A4, vloženo v obálce s nápisem červenou fixou: BONDY: DLOUHÉ UCHO / VOTOBIA, k čemuž ještě připsáno po straně propisovačkou: OLIČ / CO S TÍM?). Prózu Dlouhé ucho chtěl autor vydat v olomouckém nakladatelství Votobia, kde mu v devadesátých letech vyšlo i několik dalších knih. Je jistě spíše náhoda, že sepsání tohoto textu časově koinciduje s povodněmi, které v létě 1997 postihly Moravu a mj. zničily též sklady Votobie, ale tato okolnost zřejmě aspoň trochu přispěla ke ztrátě korektur textu, které sice nutně musely být provedeny o něco později, ale možná se tak stalo již na sklonku roku 1997 či během roku 1998…

        V roce 2019 byly tedy korektury opět digitalizovány, do textu byly zapracovány autorovy rukopisné opravy, a tak tato poslední próza Egona Bondyho nyní konečně může spatřit světlo světa.

 

Odpovědný redaktor Dominik Melichar                                                                                                   MOC 199 Kč                                                                                             

Vydalo nakladatelství Akropolis                                                                                                                 První vydání                                                                                             https://akropolis.info/kniha/dlouhe-ucho/

 

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930 – 2007), byl český básník, prozaik a filosof. Byl velkým inspirátorem českého undergroundu. Mezi jeho nejznámější díla, vydaná v nakladatelství Akropolis, patří Severin (2020), Dlouhé ucho (2020), Bezejmenná (2019), Sklepní práce (2018), Gottschalk – Hatto (2017), Nový věk – Nepovídka (2017), Hry (2007), Máša a Běta (2006), Mníšek, Vylitý nočník (2008), Bratři Ramazovi (2007), Šaman (2006), Invalidní sourozenci (2012).

 

Autorská poznámka

Opírám se o nejstarší historický záznam o Lao-c’ovi, jejž nacházíme v S’-ma Čchienových (145–86 př. n. l.) Zápiscích historika. Tento záznam je sice dnes pokládán za pololegendární, ale po více než 2000 let byl v Číně všeobecně akceptován. Jde tedy o přelom 6. a 5. století př. n. l. (event. začátek 5. st. př. n. l.). S ohledem na čtenáře jsem maximálně zjednodušil tehdejší turbulentní politickou situaci Číny (která trvala několik staletí), a vědomě se tak dopustil určitých drobnějších historických anachronismů. Citáty a parafráze citátů z Tao Te-ťingu, jichž je hojně využíváno, jsou začleněny plynule do textu. Použil jsem k nim různé moderní překlady.                                                             E. B.

Ukázka z knihy, strana 51:

Druhý den po poledni se přiblížili bohaté vesnici. Byla jako obvykle obehnána hliněným valem, přes nějž nebylo vidět ani střechy domků, a dokola i za hradbou se vlnily koruny krásně zelených morušovníků a ovocných stromů. Bylo to skoro městečko, ale město to ovšem nebylo, byť ves měla i bránu, která se dala zavírat, jak si všiml.

Jel vpřed bez úmyslu se v ní zdržet, vše potřebné dosud měl a čas byl k nocovaní pod nebem příhodný. Tu si uvědomil, že mu v patách jde ta mladá žena s novorozenětem, a notně zrozpačitěl.

Jakkoli tu nemohli mít ani potuchy o jeho úřední hodnosti, ceremoniál dvora mu tak přešel do krve, že se zarazil, že by mohl předstoupit před lidi jen tak s nějakou ženštinou. Rozpaky ho držely několik minut, ba dokonce se už chystal rozloučit se s Devátou a jejím nemluvnětem. Pak mu zablesklo hlavou, jak se dává ještě i teď na svobodě buzerovat a jak to je ta nejlepší vyhlídka na to, že se nechá tahat na vařené nudli a buzerovat i po smrti. To by teda už byla úplná hrůza – ale vždyť neučinil dosud ani krůček k tomu, aby se toho vystříhal! Potupou celý zrudl a záchvatem úděsu se zpotil. Ten život, s nimž byl tak znepřátelen, mu vracel nepřátelství v plném rozsahu tím nejrafinovanějším způsobem. Jinak to ani být nemůže. Když se pářeš s hovnem, nemůžeš se nezmazat. Ono se pěkně na tebe přilepí! Je nejopovrženíhodnější z opovrženíhodných, protože tohohle člověka s otrockou duší, který si sám maže hovno na hlavu, prohlašovali za mudrce a on to rád slyšel. Ba hůř. Rád si to o sobě myslíval. Fuj! Skutečně zažil okamžik, kdy doslova hořel v hanbě.

Devátá si všimla, že buvol zpomalil krok, a pochopila. Zastavila se a čekala vzadu, jen se za starcem dívala. Ten se však obrátil a zavolal na ni.

„Půjdeš se mnou,“ řekl, „pošlu tě nakoupit zásoby.“

Byl trochu upokojen, a když projížděl branou, hned si začal uvědomovat, že tedy musí mnoho zařídit, a trochu pochyboval, zda se mu to podaří na obyčejné vsi. Devátá i Druhá byly v hadrech a musí je dobře obléct. Pak nemá Devátá misku. Má jen kotlík. A hodně malý. Nemá ani tykvici na vodu – co všechno nemá?

„Co všechno nemáš?“ zeptal se, když se buvol opatrně a pomalu kolíbal mezi dětmi, psy a drůbeží na ulici. „Nevím, co myslíte, pane, já nemám nic –“ „Dobře. Tady máš štůček hedvábí a jdi hledat, kde by sis koupila šaty. Nekupuj ale jen tak, přijď mi to nejdřív ukázat.“ Slezl z buvola před jedním z mála dobře vypadajících domků a bez ptaní vešel. Doma byla jen hospodyně, a tak prostě stručně poručil, aby přinesla jídlo, a zachrastil měděňáky v rukávě. V takhle velké vesnici už peníze znají.

„Pro dva!“ řekl. „Moje služebná šla nakupovat.“

Všiml si, jak se hospodyně hned stala uctivější, a s určitým studem, leč přece jen, zaujal opět pozici dvorského hodnostáře na cestách, ač to bylo trochu směšné vzhledem k jeho selskému oděvu. Ale hospodyně si dokonce spíš myslela, že je to vládní špeh, a to pro ni bylo víc než vrchní císařský archivář a ceremoniář, protože o takových úřadech ani nikdy neslyšela. Což si však pošetilý stařec nestačil uvědomit. Jak se smrt stávala intimnější družkou, měknul mu rozum. Nebo jinak řečeno, v hlavě nic neměl. Či ještě jinak vyjádřeno: jeho mysl byla upjata k vyšším věcem.

Devátá se nevracela. Věděl, že by bylo příliš proti příkazům obřadnosti jíst se služkou, ale přece jen dlouho otálel a čekal na ni.

Všiml si, že fazole snědl s chutí i s potěšením, což bylo něco, co už možná desítky let nepamatoval. Že by se mu vracelo zdraví, nepřipadalo rozumně v úvahu, ale něco se s ním dělo.

Když Devátá přišla, přinesla půl štůčku hedvábí zpátky, seprané pracovní šaty a plátěné hadříky pro Druhou. Vzdychl. Musí jít nakoupit sám. A takhle s ním nemůže jít. Lepší je něco nežli nic. Nechal ji, ať se převleče, počkal, až se nají a nakojí Druhou, pak ji dal měděňák a šli.

„Kdes to koupila?“

„Tady v ulici jsem se ptala po domech.“

„No – nedivím se, že jsi tak otrhaná nechtěla jít na trh – jestli tu vůbec nějaký je –, ale musíme vybrat něco lepšího. Teď se mne drž, začíná tu tlačenice.“

Trh tu sice nebyl, respektive býval jen jednou za měsíc, ale řemeslníků na návsi bylo dost. Vesnice byla opravdu zámožnější, což poznal podle toho, že za jedním stavením postřehl mlýn poháněný mezky přivázanými k žentouru. Že by už byl v Čchinu? Ale ne, to by to vypadalo přece jen jinak. Lidí tu bylo opravdu dost, většinou klábosili a okouněli, pár rolníků ze vzdálenějších malých vesnic tu čekalo na fekálie se svými smrdutými džbery, jiní sem přišli něco koupit a dost bylo žebráků a takových, co nemají střechu nad hlavou a motají se vždy pár dní v každé vesnici a zas jdou a nikdy nedojdou. Tím jsou bezpečni před loupežníky, před lichváři, před výběrčími, před divou zvěří, protože jsou kost a kůže, a i před hady, protože jejich chodidla žádný zub neprokousne. Vítězí nad životem nechtějíce, nevědouce ani o tom, dožívají se přirozené smrti, až je opustí životní síla, nikdo je nehoní, nikdo je neohrozí – napadlo ho – a proč? Protože jsou právě tak slabí, bezbranní a nevědomí jako malé děcko. Opět mu bodavě projelo srdcem poznání, že přes vší snahu, kterou vynaložil k hledání vědění, tohoto stavu nedosáhl, naopak se mu vzdálil. Ale co – není přece teď taky svoboden? Tak konečně podle toho jednej!

Komentáře