Z pralesa rovnou k oceánu! Je na čase pomoci Planetě a snad už konečně taky trochu proschneme…

Autor: eva dne: Ne, 07/09/2017 - 12:05.

Mám za sebou nádherné 2 týdny v panenské přírodě deštných pralesů. Těžko popsat slovy, co všechno jsem za ty 2 týdny prožila. Pití vody z potoka panenské přírody deštných pralesů, sledování orangutanů, těch posledních z tisíců,co ještě na Sumatře zbyli.

Naše bydlení v soukromém ráji...

Pochody džunglí, spaní pod širákem, koupání v potoce, ale nechyběly ani přisáté pijavice, které vám vycucaly krev, pár zabodnutých trnů z rostlin v rukou a nohou, odřeniny, spadnutí a podklouznutí, strach ze tmy a hadů – jsou tady kobry a krajty! Bylo to náročné od prvního večera a od prvního obrovského pavouka v chatce. Vykompenzovaly to světlušky a floureskující housenky, houby a další havěť, která se po setmění v pralese rozsvítila.

Jeden z ostrůvků Pulau Banyak. Ráj na Planetě. Až na ty odpadky…

No a po tomhle obrovském a naplňujícím dobrodružství přejíždíme k oceánu. Musím se přiznat, že už to v pralese pro mě bylo dost náročné. Jak psychicky, tak fyzicky. Jako by podvědomí v noci stále pracovalo a já se nevyspala tak, jak bych si představovala. Každý den to bylo těžší a těžší a to jsme ještě poslední 3 dny nachodili džunglí kolem 20km i s batohem…

Zase nejlepší kámoši!

Teď jsme na ostrově Pulau Banyak, resp.na jednom z těchto ostrovů. Je to souostroví a kde jsme my, tak skoro nikdo další není. Máme v podstatě ostrov sami jen pro sebe. Očekávání jsou smíšená, ale určitě už se těším do sucha. V pralese je obrovské vlhko a stále prší. Uvědomila jsem si, co je největší luxus v pralese. Víte to? Mít čisté a suché nohy! Jo a taky rozpustný kafe!

Nejlevnější záchod na světě...

Cesta z Tygřího domu nám trvala celkově téměř 24h a to je to jen 360km po souši a pak 5h lodí. Nemá asi smysl mluvit o silnicích, to je příběh sám o sobě a v Indonésii se prostě jezdí brzda, plyn, brzda, plyn.

Klobouk letošní sezóny …

Jde se na to!

Hned druhý den ráno vstáváme v 6, bereme pytle a jdeme sbírat odpadky. Je toho tam dost! Tolik skla, konzerv a především plastu! Plast je peklo na zemi! A je až neuvěřitelné, co lidi dokážou vyhodit do moře. Hodně úlovků také tvoří boty. Většinou po jedné, ale našla jsem i v páru!

 Jasně, jasně. Hned, jak to dotočím, tak vám pomůžu...

Co se nasbírá, to se také musí odvézt...

Další den odjíždíme na jiný ostrov. Je to za příplatek 700 000 rupií, což je necelých 50 EUR, ale zase na druhou stranu, na tento ostrov jen tak povolení ke vstupu nedostanete. Chceme to využít, i když ještě nevíme, co všechno nás čeká!

Tohle všechno z ostrova odvezeme a chudá indonéská rodina za to ještě dostane peníze...

Po 3h cesty lodí jsme tam. Jdeme se vybalit a odpoledne sbírat odpadky. Dozvídám se, že tam kousek za rohem „bydlí“ krokodýl. To už mi po pravdě přijde trochu moc. Kor, když krokodýl klidně sežere člověka a navíc má 99% úspěšnost lovu! To mě opravdu neuklidňuje! Ale všichni ostatní jsou v pohodě, tak se na to snažím nemyslet…

Nerozumím... Bojky z polystyrenu. Ten se rozpadá na malé kousíčky a zvířata ho pak žerou...

Je čtvrtek 9.3.2017 a začíná velký sběr odpadků. Vstáváme brzy a vyrážíme přes džungli na pláž, kde kladou v noci želvy Karety vajíčka. Nemám pořádnou obuv, takže místo, abych chodila v žabkách, rozhodla jsem se chodit bosa a řeknu vám, je to peklo!

Vendy hledá něco do společné domácnosti s Filipem.

Bolí to, ale nemám jinou možnost, musím to nějak zvládnout! Je to masakr! Na pláži je skládka vedle skládky. Nechápu, jak tohle někdo může vůbec dokázat! Je to začarovaný kruh. Bylo by potřeba, aby byli vzdělanější, alespoň, co se týče odpadků, ale bojím se, že tohle je pro ně spíš sci – fiction…

Náš úlovek...

Večer se jdeme podívat na to, jak želvy kladou vajíčka. Je to nevšední zážitek a musíme si dávat pozor, abychom je nevyplašili. Jsou obrovské! Probíhá to tak, že želva přijde z moře, vyhrabe si díru a cca 30min. klade vajíčka. Pak díru zahrabe a odkráčí zpátky do moře. Takhle to zní fádně, ale být tu na místě, ještě navíc za blížícího se úplňku a dunění vln o skály je prostě něco neuvěřitelného.

Teď bez vln, ale každou vteřinu se to mění. Snad to nevyklopíme...

Další den už jedeme zpět na vedlejší ostrov a tahle životní neuvěřitelná nádhera je zakončená překvapením od všech k mým 33. narozeninám. Když přicházím zpívají mi narozeninové přání. Na stole jsou 3 dorty! Nechápu, jak je dokázali vytvořit v těchto vojenských podmínkách!

Tohle pro mě vytvořili ve vojenských podmínkách! Obdiv! Klobouk dolů!

3 nádherné dorty, pralesní kytice, náhrdelník z mušlí a přáníčko, na kterém je složena básnička. Když jí čtu, tak se mi v polovině zlomí hlas. Je mi to moc blízké. Chtějí mi pomoci to přečíst, ale samozřejmě to musím dokázat sama a nakonec to dávám. Jak jinak…

Jde se na to. Teď jim to všechno sním!

A taky přáníčko s básničkou, která mě rozbrečela. V půlce se mi zlomil hlas...

Pak se jde k ohni. Je sice stále kolem 30 stupňů, ale já si rozhodně nestěžuji. Filip, který tady je se svojí holkou Vendy, bere dechový hudební nástroj australských domorodců – didgeridoo a začíná hrát. Postupně se přidávají ostatní a hraje se na vše, na co hrát lze. Plastové hrníčky, sudy a prostě všechno možné, do toho se zpívá a tančí a nad námi úplněk. Šamanská Kristova léta mohou začít. Je 12.3.2017.

Pralesní kytice!

Dostala jsem náhrdelník snů!

Na pobřeží pak společná večeře, poslední rozloučení a zpět na crazy indonéské silnice. Ty vado, to je cesta! Divím se, že usínám, ale jsem tak hotová a mám takový spánkový deficit, že mi nic jiného nezbývá. Poslední leknutí, kdy řidič hrozně troubí a jen tak tak se vyhýbá autu a pak už si radši beru klapky na oči, špunty do uší a usínám…

Výhled ráno z hotelu. I love it!

Probouzíme se v Medanu před hotelem. Bože a Buddho můj! Postel, peřina a polštář! To všechno pro mě?! Jako vážně?! Wow, splachovací záchod! A toaleťák! To snad ani není možný! Ráno se probouzím o 1,5h dřív než je budík. To se sama divím, protože jsem toho za poslední 3 týdny moc nenaspala. Každopádně myšlenka teplé sprchy, šamponu, kondicionéru a holícího strojku mě zvedá z postele a musím se přiznat, že je to fakt žůžo! Přímo extra, žůžo, dobrodůžo! Ba ne, teď už je to slabý odvar od toho, co jsem prožila v pralese a u oceánu. Bude se mi stýskat…

Party time!

Když je čas, dobíjíme baterky...

Prožila jsem jedny z nejkrásnějších chvil svého života s lidmi, kterým není lhostejné, co se děje na Planetě. S lidmi, kteří chtějí pomáhat, jsou srdeční, rádi se s vámi o vše rozdělí, milují přírodu, zvířata a Zemi. Těžko všechny tyto pocity popsat slovy.

Trocha odpočinku po party neuškodí...

Tohle musíte zažít na vlastní kůži. Jela jsem do pralesa s tím, že konečně přičichnu k divoké přírodě a zjistím, jaká je situace s palmovými plantážemi a deštnými pralesy. V životě by mě nenapadlo, že si odnesu tak naplněné srdce štěstím, láskou a pohodou. V tomto kolektivu, takto blízko nádherné přírodě deštných pralesů, na našem vlastním ostrově, kdesi v ráji v Indonésii, to asi jinak ani nešlo….

Tuhle krásu můžeš zažít na vlastní kůži!

Je smutné vidět krásná místa Planety zamořena odpadky, navíc, když poblíž kladou želvy vajíčka a vzniká tam nový život. Vím, že všichni máme svých problémů dost a není čas řešit možná pro někoho i kraviny, které se dějí na Planetě. Není, ale nejdůležitější v první řadě ochraňovat právě Planetu?

S Adamem. Je čas meditace!

Myslet na šetření, ať už vody nebo energie, třídit odpadky a co nejméně se podílet na znečišťování? Vím, žijeme v civilizaci a plasty, řízení auta a podobné věci k tomuto životu patří, ale každý den s myšlenkou šetření a ohleduplnosti k Planetě znamená obrovský pokrok pro sebe, i pro své okolí. Vy jste ti, co ukazují svému okolí, jak se k věcem postavit.

Jupí, záchody!

V tomto mají největší vliv učitelé a především rodiče. Ti dávají příklad svým dětem, oni jsou mj. ti, co můžou změnit budoucnost Planety. A také samozřejmě vzdělávání těch národů, které nejvíce znečišťují Planetu. Čínou jsem jen prolítala, a i když má skvělé památky ten vzduch a energie v Šanghaji mě nepřesvědčily k tomu, abych se tam chtěla vrátit. Je to postavené na hlavu. Sami si škodíme, ničíme životní prostředí a děláme, jakože to neexistuje…

Šnorchling team number 1

Pokud byste chtěli také pomáhat a měnit věci tady na Planetě, můžete si koupit svoji vlastní část deštného pralesa nebo můžete posílat 85,-Kč měsíčně pravidelně na protipytláckou hlídku a tím ochraňovat tygra sumaterského nebo můžete přispět na transparentní účet spolku Green Life – www.pralesdetem.cz.

Kámoš a vůbec se nebál!

Na těchto stránkách v sekci „Jak můžu pomoct?“ se dozvíte více. Můžete se také mrknout na Blue Life – www.oceandetem.cz, ten zase podporuje sbírání odpadků a čištění oceánu právě tady na Sumatře. Samozřejmě i vám je otevřený dobrovolnický kurz, takže můžete dle svých možností vyrazit na Sumatru a naplnit si svoje vlastní srdce štěstím, láskou, pohodou a dobrodružstvím.

Poslední fotečka a šup vymyslet, co dál!

Já jdu vymyslet, co dál. Jsem jediná na letišti, co nemá žádnou letenku. Jediná, co nikam nemusí…

Zahalená od hlavy k patě v Acehu na Sumatře a nutné selfie s místními!

Těším se příště odněkud

Vaše Veronika Nikita

 

Special thanks to www.armed.cz, díky kterým jsem se v pralese nikdy neztratila. Jejich čelovka mě nejednou zachránila, například, když jsem si mohla posvítit v noci na krysu, která mi vlítla na záchod a já se málem podělala strachy! Jejich slzný plyn, se kterým jsem usínala v ruce v téměř osamoceném táboře mi zase pomohl právě usnout a díky němu jsem také nedostala infarkt. Filtraci vody jsem nepoužila, pila jsem čistou vodu z potoka, ale třeba někde jinde, někde jindy… Armed má navíc 10% slevu právě pro účastníky tohoto dobrovolnického kurzu na Sumatře.

Jedeme dál! Divočina pokračuje!