Ať dělám, co dělám, je to pořád špatně. Jiný nebudu, a přesto mě mají rádi.

Celou noc poslušně spím, dokonce ani nechrápu. Když se jdu napít, snažím se nebýt hlučný, abych nevzbudil děti.

Jakmile ráno vstanou, projevuju čistou radost, chci je zabavit, dokonce si i hraju s kocourem. Podle naší mámy prý moc krutě, dost na mě za to řve.

Když začne oblíkat děti, dokonce i donesu ponožky. Někdy teda jenom jednu, a nebo boty. Pravda, většinou sandály, když je venku mráz, ale snažím se. A zase mi nadávají. Tak pomalu nevím zoufalstvím, co dělat.

SMRDÍ MI Z HUBY…

Jdu dát teda všem velkou pusu. Pořádně je olíznu – a zase špatně. Prý mi smrdí z huby. A taky se údajně motám pod nohama a jsem hlučný.

Tak co, no, prostě si pro radost rád zaštěkám. Co je na tom tak špatnýho? Ale když už se konečně vypakujou a nasadí mi obojek, miluju je úplně nejvíc. A když vyjdeme ze dveří, utíkám hned pozdravit kámoše, pak přiběhnu na povel a nechám se podrbat za ušima. To mě přesvědčí, že mě mají přece jen rádi. Jsem přece jejich pes. Jejich miláček.

Komentáře