Diagnóza chlapeček. Mít kluka, to chce pevnou ruku a vřelou náruč.

První se mi narodila holčička, sluníčko. Opatrnost sama. Na hřišti nikam nespěchala, nechala si vše vysvětlit, nemusela jsem na ni vztáhnout ruku, stačilo mírně zvýšit hlas. Nikdy mi neudělala scénu typu: lehnu si na zem, budu řvát, bouchat pěstičkami a máma se slituje a nakonec mi ty bonbóny koupí. Její výchova byla jako procházka růžovým sadem. Nechápala jsem matky, které se hroutily na hřištích, byly v permanentním stresu, jezdily ob týden na dětskou chirurgii.

A pak se nám narodil kluk…

Od narození mámin mazlíček, visel na mě pohledem, vyžadoval moji náruč, mazánek. Ale od počátku svých dní na povrchu zemském dal jasně najevo, kdo je tady (podle něj) šéfem a podle koho se to tady všechno točí a točit bude. Ještě neuměl zdaleka mluvit, ani nedržel hlavičku, ale svým pronikavým řevem hlásal: „Mámo, já bych jed, a jestli nedostanu mlíko hned, tak vás tady všechny sním, nebo pořádně vytočím, budu řvát a řvát, dokud nedosáhnu cíle!“. Naprosto nekompromisní postoj. Leckdy jsem v něm viděla manželovu urputnost. Nešlo smlouvat. V jeho světě od narození existovala jen černá a bílá. Když měl dobrou náladu, byl k sežrání, jakmile se mu něco nelíbilo a neměl uspokojené základní potřeby (jídlo, spánek), bylo zle. Šel hlavou proti zdi. Než něco obejít, to raději zbourat.

Zpočátku jsme předcházeli konfliktům a vycházeli mu ve všem vstříc. „Chceš lžičku a papat sám? To víš, že ano, jen prosím tě nekřič už od rána, kdy jsme ti nepůjčili ovladač, abys ho mohl zdemolovat, máme zalehlé uši ažaž…“  Když už ale nevěděl coby a svou malou ručičkou nás komandoval jako zkušený diktátor, pochopili jsme, že tudy cesta nevede. Rozhodli jsme se přitlačit.

Jakmile se nechtěl přebalit, kopal, vzpouzel se, dostal jednu přes zadeček. Šok! Ale po několikátém zásahu pochopil, že jsme přeci jen silnější a nechal se tedy milostivě přebalit. To od holčičky neznám, nikdy jsem nemusela použít hrubou sílu. Ale v tom malém mužském mozku to prostě funguje jinak. Testosteron proudí jejich tělíčky od prvopočátku a dává zcela jisté signály: Ty jsi tady pán, ať tě koukají poslouchat. A rychle!

Ovšem jak jsem již zmiňovala, jakmile má dobrou náladu, je to mazel. Rozkošnost sama, něžný barbar. Miluje mě a věřím tomu, že bezmezně, jsem pro něj jediná, nenahraditelná. V tom jsou chlapečci také specifičtí, máma pro ně vždy zůstane tou nej. Holčičky budou mít svou domácnost a přijdou si na to, jak ji řídit samy, ale pro kluky bude dlouho jediný správný model ten, který poznali od svojí mámy.

Ale ať nám ten malý varan (jeho řev je totiž s tímto živočichem totožný) dává zabrat sebevíc, stejně ho milujeme nejvíc na světě. Jen mě přesvědčil od tom, že i když mají kluci a holky dvě ruce a nohy, ti malí chlapíci mají něco málo navíc. Kulky. Kulky, díky nimž (nebo kvůli?) mají pocit, že jim patří svět. 

A pak jsou tady holky, které mají od přírody dar s těmi mužskými povahami zacházet a najít tu správnou kličku. Takže to příroda jako vždy perfektně vymyslela.  Jen je to někdy záhul…

Martina Spilková, 34 let

 

 

Komentáře